úterý 30. června 2015

Gumové léto


Končí školní rok a začínají prázdniny … Ani nevím, proč to píšu, když se mě ani jedno netýká :) Ale je tady (dneska to tak opravdu vypadalo) LÉTO ... Barevné … Veselé … Bláznivé … Fesťákové … Vodní … Ucestované … Zamilované … nebo pracovní … U každého z nás asi jiné. Při těch pár přídavných jménech na mě padla lehká nostalgie. Pryč s ní! Jak se tak dívám na své úlovky posledních dnů a týdnů, mě čeká léto „gumové“. Jsem připravená … na cesty, zábavu, rande i do práce.
„Gumové“ věci šly opravdu dlouho mimo mě. Z dětství si vybavuji růžového pískacího Vilíka a včelku Máju, kteří seděli na okraji vany. Občas se do nich podařilo nabrat trochu vody a při stlačení pískali a stříkali. Pak si vzpomínám na červenou pláštěnku. Všichni měli deštníky a já skládanou pláštěnu (dneska za to děkuji). Matně si vybavuji béžové dětské galoše se cvokem na straně. U dětské lékařky pak obrovské bílé nazouváky, do kterých rodiče dávali nohu i s botou. Příšerně fosforeskující gumové boty do vody (ty jsem naštěstí nikdy neměla). Tenhle materiál je fakt zvláštní.
A jaký je to dnes boom? I gumáky pro mě byly dost dobrý trapas a nechápala jsem módní trend městských slečen. Jenže pak přišly deštivé dny na Coloursech a gumáky byly jasná volba. Láska na druhý pohled. Ideální do deště (jak nečekané). Dneska nedám dopustit na své krokodýlí Crocs baleríny (doufám, že nejsou z krokodýlí kůže :) se stylovou růžovou gumičkou (nějak moc růžové, já vím!), které když jsem si dovezla, nikdo u nás neměl. To, že je to v nich trošku o „pusu“, když se vám zpotí chodidlo (což je v létě fakt divné:) je věc druhá. Běžet se v nich taky moc nedá, ale díky těch pár gramů, co váží, se dobře při tom popobíhání nesou v ruce! A tak jsem jim na letošní léto pořídila parťáky (výmluvu je třeba si najít a obhájit si to). Srdíčkové Mel mi v „žaludku“ ležely hodně dlouho. Nejdřív mě odrazovala domněnka poměr cena – výkon a pak taky můj věk (znám ale daleko starší nositelky :) Nakonec (naštěstí!!!) mé vnitřní chtění zvítězilo!  A to je dobře! Padnou jak Popelce střevíček a hlavně normálně voní po jahodách?!? A to srdíčko! Někdo ho má na dlani, jiný na špičce. Doufám, že spolu v létě prošlápneme kus cesty a taky urveme kus parády! A kdyby přece jenom pršelo? Tak najdu i ty gumáky. A protože je třeba se nabalit na „cesty“, koupila jsem si O bag, ach ty její stylové uši. Že je růžová je fakt náhoda. To mi připomíná mou neskutečnou nerozhodnost. Nejen tu životní (ta je tragičtější), ale i tu nákupní (ano vím, že vůbec o nic nejde). Vybrat si ze dvou barev, tvarů… je pro mě téměř nemožné, a z desítek? Nadlidský výkon!!! Většinou to dopadne tak, že si nekoupím nic nebo pak lituji, že jsem nekoupila to druhé. Těžká práce. Bez komentáře. Jako bych slyšela své okolí! Ale aspoň ušetřím :) Jak to máte vy? Víte, co chcete? Když se Vám něco líbí, tak si to prostě koupíte, jdete a už nepřemýšlíte, jestli náhodou…? Nebo taky přešlapujete, váháte a přemýšlíte? Moje taška měla obrovský úspěch. Kolegyně v práci si ji tajně bez mého vědomí půjčily, nosily a kdo ví, jestli nezkoumaly, jak vypadá uvnitř. Opakovaně! A jedna se dokonce dobrovolně s úsměvem od ucha k uchu i přiznala! Bez komentáře! Radši! 



Součástí mé (nejen) letní výbavy je ještě keepcup – designový hrneček z plně recyklovatelného plastu (říkají). Původně to byl dárek "basketbalistovi", jenže když jsem ty barevné kelímky viděla, nutně jsem minimálně jeden potřebovala taky. Jak dlouho mi trvalo vybrat barevnou kombinaci, asi nemusím zmiňovat. 



Zřejmě to mnohým přijde hloupé, naivní, úsměvné, nepochopitelné (a samozřejmě že to tak je!)… Jenže tohle je fakt hrozná vlastnost (a nakupování je opravdu to poslední). Jsem o prsa váha, snad proto. Opovrhovaná guma se stala součástí mého života. Kdyby mi to někdo řekl dříve, nevěřila bych mu. Je třeba udělat si radost. Jen tak (výmluvy a zdůvodnění?). Protože kdo ví, co bude zítra. Krásný poslední červen a ještě hezčí prázdninový start. Nám pracujícím hodně sil. A hlavně opatrně! Žádné divoké skákání do vody, bláznivé jízdy na motorkách, autech i na kolech .., abychom se nemuseli po prázdninách vidět osobně!

čtvrtek 25. června 2015

Příště už fakt začnu dřív!

 Zkouškové ... Sice už několikáté, ale první po třech pracovních letech ... A jako těch předchozích šest studijních let i tentokrát jsem nestíhala. Proč jsem nezačala dřív? Proč jsem aspoň průběžně něco nenastudovala? Proč jsem si to nerozložila po malých dávkách do celého roku? Proč jsem nepřekládala poctivě více anglických odborných studií a výzkumných prací? Proč, proč, proč? Příště už to budu dělat opravdu průběžně!!! Příště, příště, příště... Kolikrát jsem si to už říkala?  Nechávám vše na poslední chvíli. Dřív jsem taková nebývala. A pak logicky nestíhám, kor když jsem přes den v práci, odpoledne mívám tréninky a taky se snažím běhat. Výmluvy? Výmluvy! Jiní stíhají daleko víc věcí. Já? Já nestíhám NIC! Coby studentku prvního ročníku DSP Neurologie mě letos čekaly dvě zkoušky. Já vím, že dvě jsou nic (vždyť jsme jich běžně po semetru mívali pět, šest), jenže... První z nich byla odborná angličtina. Přes rok jsem si říkala, že to bude v pohodě. Angličtina - pche.

 Na konci května jsem se (olala heuréka) rozhodla, že napíšu na ústav cizích jazyků, jestli bychom se mohli domluvit na zkoušce. No potěš, když jsem zjistila, že termíny jsou jasně dané (poslední byl za 12 dnů). Po přečtení požadavků ke zkoušce mě omylo ... 100 stran odborného anglického textu, 10 stran českého překladu, doporučené konzultace ... Nevím, jestli se mi v tu chvíli chtělo brečet, smát se, křičet ... Zděšení střídalo paniku a hysterii, pak přišla fáze klidu, to přece zvládnu ... a zase dokola. Musela jsem ubrat spánku a začala jsem překládat, kde se dalo. Můj mozek po třech letech značně "atrofoval" a moje anglická slovní zásoba se zcvrkla na 3 - 5 základních sloves :( Kde byla řeč o odbornosti? Sranda skončila! Každopádně, jsem po 12 dnech totálního zděšení a následného vyčerpání, jedné konzultaci a stovkách vypadaných vlasů zkoušku z angličtiny úspěšně složila. A vlastně to nebyla ani taková hrůza - to jsem teď frajerka, že?
Druhou zkoušku, z odborného předmětu, jsem absolvovala dnes. Na její přípravu jsem měla asi deset dnů, lépe řečeno 10 večerů. První čtyři večery jsem k učení popíjela víno. Asi jsem si naivně myslela, že to půjde lépe do hlavy ... Šlo, ale informace to rozhodně nebyly :) Pak byla láhev prázdná, stejně jako moje hlava. V klinických příznacích neurodegenerativních onemocnění jsem se denodenně viděla. Moje paměť taky nefungovala. Zjevně nastupující demence, jen přichází asi o 40 let dříve, než se udává. Myslím, že se u mě objevil i "parkinskonský třes", jenže se mi kromě aker třásly snad i zuby. Poruchy vyjadřování a verbální fluence u mě byly na denním pořádku. Stejně tak neuropsychiatrické symptomy typy "deprese, emoční labilita, ztráta náhledu a motivace, apatie, změny nálad..." Tentokrát to neodneslo "jen"pár vlasů, ale i spousta nervů. Zkouškové skončilo! Neurodegenerativní onemocnění jsem složila a dokonce na výbornou. To zas byly nervy!!! Teď by se dalo říct, že mi vlastně ten měsíc učení "bohatě" k postupu do druháku stačil, ale ... přísahám takto veřejně, že ode dneška už budu poctivá! Nejen v učení! Za ty nervy to nestojí! Kromě vlasů mi padají i kalhoty. A proto (zase výmluva, tuhle část v Olomouci nevynechám nikdy) jsem svůj "studijní úspěch" oslavila v té nej, nej, nej  kavárně Café La Fée <3 


Zdejší Latte je už pro mě "samozřejmostí" a sladkou tečkou za tím vším byl sacher z červené řepy. A závěrem pro radost nejen z vykonaného úspěchu do mé jelení sbírky přibyl další skvostný úlovek z dílny jeleních šperků.
Díky svým blízkým, že to se mnou ten měsíc vydrželi!!!