Let´s start ... První tři ún(m)orové týdny

I

1. týden

S odhodláním začít fakt pravidelně běhat, přišel první výběh. A protože to přes týden díky práci nestíhám dříve než v pět večer, mám nezbytné společníky. Nasadila jsem na ruku svítící/blikající pásek (parádní vánoční dárek od zrzečky) a na nohy poprvé nazula Salomonky. To jsou ty boty do sněhu, deště, plískanic a dalších výmluv, proč nemůžu díky počasí vyběhnout. 

Konečně mají opodstatnění taky „bílé skvrnky“ na zimních legínách Under Armour – jsou totiž reflexní. A stejně tak i špičky a boky tenisek. Takže nic nebrání tomu, běhat bezpečně i za tmy. 

První „trénink“ k cíli se mi běželo překvapivě docela dobře. Dokonce jsem nepocítila žádnou nepohodu díky prvnímu běhu v nových teniskách. Ba naopak. Dala jsem si svou klasickou trasu (která mě ale v poslední době přestává bavit, je třeba změnit směr a nabrat nový dech jinde) a vrátila se do cíle 9,04 km (ano, i těch 40 metrů je strašně důležitých :) Po pracovním pondělí to nebylo vůbec zlé.

Druhý výběh jsem absolvovala až po hodině fyziotréninku, kdy jsem vybíhala přímo z fitka z centru města. Poprvé jsem běžela přes město směrem k nemocnici. Naštěstí už bylo po šesté večer a nebylo venku a hlavně na chodnících tolik lidí. Běhání ve městě k smrti nesnáším. Pak jsem se napojila na trasu, kterou jsem vůbec prvně v životě začínala běhat. Docela to nechápu, protože je to kopečkový (kopcovitý je už moc) terén a dal mi docela zadýchat. Jak to, že jsem to tehda zvládala víc na pohodu? Asi mám teď málo kopců. A protože kilometrů nebylo ještě moc a času víc než dost, běžela jsem dál svou nynější klasickou trasu směr Kylešovice. Do cíle jsem tentokrát dorazila po 11,18 km. Cestou zpátky jsem pomalu nevěřila, že se domů vůbec dostanu. Píchání na hrudníku a lehké sípání nesignalizovalo nic dobrého. A bohužel ani můj pocit z krásného a na mě teď ještě dlouhého běhu se nedostavil. Bolelo to! Zablokovala jsem si žebra. Každý nádech byl vskutku výživný. Stejně jako další den fyzioterapie, kterou jsem podstoupila. Na kolegyni jsem myslela při každém pohybu celý víkend :) Aspoň mě to konečně donutilo trochu relaxovat, takže jsme vyrazili do relax centra. Vypařit se do páry, zapálit si lýtka do aroma i suché sauny, zmrazit se k venkovnímu bazénu i vybublat se do vířivky.

Ale rozdýchala jsem to, takže mi nebránilo nic v tom, abych se zase proběhla.
 Třetí cesta k cíli. Tentokrát jsem se aspoň víc oblíkla. Nedělní odpolední běh. Klasická trasa. Vítr mi celou dobu foukal samozřejmě do protivky. Občas jsem měla pocit, že snad jen stojím na místě. Vymlouvám se na vítr? :) Větrná hůrka. Dofoukalo mě šťastně domů. 10,43 km. První běžecký týden jsem si splnila limit, který jsem chtěla. A to něco málo přes 30 km.

2. týden

Na plánovaný pondělní běh nedošlo. Jít na večírek v pondělí, není dobrý nápad. Ačkoli jsem si říkala, že to bude jen na chvilku a pojedu hned dalším autobusem domů. Nechala jsem si ujet tři a ten čtvrtý, poslední, byl fakt poslední. Další jel až ve čtyři ráno. Jediné, co mě mohlo hřát a ulehčit mému svědomí, bylo, že jsem aspoň poskytla azyl společensky unavené zrzečce a bezpečně s ní dorazila domů. Stálo to za to :) Ve středu jsem šla na jogu, takže zase nic. Celkově byl druhý týden lenivý. Moje morálka začala pokulhávat a tak jsem nakonec absolvovala běhy jen dva. A do prvního z nich jsem se musela neskutečně moc přemlouvat. Nakonec jsem ale vyrazila a vyrazila z něj opět 10,43 km, což byla úplně stejná vzdálenost jako minule. Ale byla jsem aspoň o minutu rychlejší. Btw jsem pomalá jak šnek, ale pořád si říkám, že chci běžet půl maraton, ne 60 metrů!!! Zase výmluvy? :)
Sobota byla odpočinková. Začalo to už ráno. 

A pak jsme po dvou letech vyrazili na Čeladnou do Lary. Parádního wellness s neskutečně úžasnými thajskými masážemi, která dělají dvě šikovné thajky. Těšila jsem se, že konečně i mě, někdo "pomůže", uvolní, protáhne. Čas pro sebe, zdraví a pohoda ... to je nade vše! Zastavil se čas. A ve chvíli, kdy se mnou thajka prudce škubla napravo i nalevo, nahoru a dolů, se mi zastavil taky dech :)

Druhý běh byl dopolední. Naivně jsem si myslela, jak moc dlouhý bude, když na něj budu mít víc času. Jenže vstát, nenajíst se a jít běhat, byl nesmysl. Doma jsem byla dřív než dřív. A to jsem první dva kilometry běžela jak o závod. Možná za to mohl i tenhle přepálený start. Dobře mi tak. Rozum bych už mít mohla. Naštvaná jsem na sebe byla fakt víc, než dost! Osmička mě na srdci nehřála a v nohách strašně bolela.

Naštěstí jsem na svou "prohru" zapomněla večer, když jsem po pěti měsících (děkuji Evi za báječný narozeninový dárek) otevřela svého prvního Moëta. Počkat, se v tomhle případě fakt vyplatilo :) Cheers. 

3. týden

Plánovat umím dokonale. Plnit nedokonale. Tento týden by mi tři běhy vyšly jedině tři dny jdoucí po sobě. Pátek až neděle. Jenže. V pátek se vrátila zima. Sněžilo a pršelo dohromady. Po celém týdnu jsem byla šťastná, že je konečně pátek a mám padla. Byla jsem ko. V posledních dnech je strašně spavá. A tak místo běhu v plískanicích (ačkoli mám přece úžasné tenisky), jsem pekla zdravou mrkvovou bábovku. A nejen že jsem spavá, jsem taky strašně žravá :(

V sobotu jsem věděla, že poběžím, i kdyby ryby z nebe padaly. A protože jsme museli na chalupu, běžela jsem v podhorské přírodě v Suchá Rudné. Vesnici kousek od Andělské Hory blízko Karlovy Studánky. Lesní pěšiny, kopce podél luk i vyasfaltovaná lesní cesta stály za to. Občas to klouzalo a sníh křupal pod nohama. 

Aby to vyšlo něco málo přes desítku, musela jsem dvakrát proběhnout celou vesnici. A dvakrát jsem potkala ty samé lidi. Museli si klepat na palici. Kopečky jsem do tréninku nezařadila už delší dobu, takže to bylo krásně výživné. Zjišťuji, že mě strašně baví běhat v novém prostředí a hlavně v přírodě. 

Kam se hrabe betonové, zadýmené a tmavé město? I když na kavárny je i-de-ál-ní. Sladká (nejen) mandlová tečka dnešního dne.

Na neděli přislíbil spoluúčast i basketbalista. Den plný překvapení. A ještě větším byla snídaně do postele. Přišel s tím úplně sám. Bez nátlaku, ironických poznámek a podobných nenápadných náznaků. A dokonce mi udělal i kaši. Fakt kaši! Ještě teď tomu nemůžu věřit. Kdybych si to nevyfotila, tak si snad řeknu, že se mi to zdálo :) 

 V běžeckém plánu byl zámecký park a golfové hřiště. Jenže od rána lilo, jak z konve, takže jsem nakonec obula gumáky a vyrazila pěšky do města. 
Vzdaluji se vysněnému měsíčnímu cíli :(

Jak dopadne poslední únorový týden? Včerejší (první) běh byl plný nečekných "událostí" ...

Jít či nejít (běhat) ... To je oč tu běží

Že běhám pro radost, odreagování se a klid je jasné. Neskutečný úspěch je to, že vůbec běhám :) Nevím v blízkém okolí o nikom, kdo by pravidelně a hodně běhal. A tak jsem měla pocit, že jsem vlastně běžec. Do doby, než jsem začala pořádně studovat „běžecké křivky“ některých holek na instagramu, do doby, než jsem pronikla do několika českých holčičích běžeckých blogů (pořád mám na mysli hobby rovinu, ne závoďačky… i když jedna z nich se ji postupně stala a její časy a vzdálenosti jsou něco, o čem si teď můžu tak jedině nechat zdát, výmluvy stranou, protože je to máma dvou dětí a stíhá to). A do chvíle, než jsem si spočetla, kolik kilometrů jsem uběhla za loňský rok. V tu ránu jsem zjistila, že nejsem běžec. Že jsem jen holka, která si jde sem tam zaběhat. Která jednou uběhne tolik, jindy tak málo, že si nemá cenu ani obouvat běžecké tenisky (ano, už tuhle debilní a nesmyslnou hlášku chytám taky, není to pravda, cenu to má vždycky!) a které chybí pravidelnost a pevná ruka. 

Byly měsíce, kdy jsem běhala docela slušně. Byly i takové, kdy to bylo spíš na ušklíbnutí. A v únoru 2015 jsem dokonce tenisky neobula ani jednou (nebudu to omlouvat nemocí nebo snad nějakými předsudky o tom, že v zimě se venku neběhá). „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.“ Chtěla bych to změnit. Sečteno podtrženo. Je na čase začít běhat. Vydržet (u mě zejména) morálně a nevykašlat se na to. Dát si reálný cíl. Nevzdat to. A hlavně (omluvte mě za to slovo) se z toho neposrat! Naplánovat si volný čas efektivně, opustit facebook a instagram (aspoň omezit :) a jít (spíš běžet) za tím, co CHCI! Pravidelně. Potřebuji to jak sůl! Upsala jsem se ďáblu :) Tak tak vidím v dáli cílovou pásku. Do cíle mi zbývají zhruba čtyři a půl měsíce. A bez pravidelného a smysluplnějšího tréninku, než je jen rekreační odpočinkové běháníčko v jednom langsam tempu, to nepůjde. Teda asi by to šlo, ale nemíním se odvařit a odepsat. „Když budete stále dělat, co jste vždycky dělali, dostanete pouze to, co jste vždycky dostávali.“ Než mi bude třicet … Prozatím (a já doufám, že už napořád) to beru vážně. Začala jsem i s teoretickou přípravou. 

Můj bývalý pacient Rob (přetížená achilovka) -  atletický trenér (říkal, že by to nikdy neběžel :) mi přislíbil, že to se mnou teda zkusí. A koupila jsem si boty na sníh, déšť i plískanice (na co se teď budu vymlouvat?). 

Běhat, zrychlovat a zlepšovat se, ale nespočívá jen v běhání samotném. Je třeba posílit a protáhnout. Nějak jíst. Něco pít. A taky odpočívat. Vypadá to, jak příprava minimálně na olympiádu že? Připadám si důležitě :) Tak se uklidníme! Ale jde mi hlavně o cílevědomost a pevnou vůli, která se mi během posledních dvou let někam ztratila. Snad na mě někde cestou čeká. Čeká na to, až ji doběhnu. Ať to hlavně není naopak! 

A proč to tady vlastně tak mlhavě píšu? Basketbalista bere mé „sny“ už s chladnou hlavou. Každý týden mám totiž nějaký, který ten další vyměním zase za něco úplně jinačího. Ale hlavně … žádný z nich nedotáhnu do konce. Jsem beznadějný snílek. A tak asi potřebuji jít tzv. s kůží na trh. Aby se našli ti, kteří budou čekat, jestli to dám nebo vycouvám. Aby mě třeba podpořili. Nebo se ušklíbli, že na to nemám. Nebo když to fakt nakonec nedám a vzdám to, řeknou si (od televize), že to tehda říkali :) „Dnes dělám to, co ostatní dělat nebudou. Zítra dokážu to, co jiní nedokáží.“ A třeba můžu být taky jednou pro někoho motivací. Asi tak, jako je teď tahle blogová forma motivací pro mě. Chybí mi píle. 

 Je třetí únorový den a já vyběhla jedenkrát. Dala si „pohodových“ devět a zkoušela poprvé v životě fartlek. I když v mém podání je to dost silné slovo a omlouvám se všem, kteří ho běhají! Můj fartlek spočíval v aleji stromů. Nebyly od sebe daleko. Přesto jsem měla pocit, že zdechnu! 

Slibuji ti Robe, že začnu používat sporttester. Že si konečně přečtu návod, jak ty proklaté hodinky nastavit. Že zjistím, co všechno umí. A že je jako tehda nevypnu hned na začátku, když začaly zuřivě pípat při překročení povolené tepovky, sotva jsem vyšla z baráku. 

Přestože moc dobře vím, jak důležitý je strečink, nedělám ho. Bez komentáře. Stejně to nemá cenu. Ta hlava, kterou mám na krku, je prostě tvrdá! A tak jsem aspoň začala s jógou. Dneska jsem absolvovala druhou lekci. Doufám, že ne poslední. Taky už konečně můžu říct, že cítím svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám (jasně, že to po těch … zkouškách z anatomie vím moc dobře, ale teď to cítím na vlastní svaly :) Jakou radost mi udělalo, když jsem zvládla pozici vrány. Upřímně mě to potěšilo tak moc, že jsem ji zkoušela ještě ve chvíli, kdy ostatní už byli jinde. 

Ale zpátky k běhu. Odhalení na závěr. Tramtadadá. Myslím, že jsem byla odhalena hned ze startu. Stačí si dát dvě a dvě dohromady. A vlastně … v jednom z prvních příspěvků jsem to „předvídala“. Než mi bude třicet, chtěla bych zaběhnout půl maraton. 21,0975 km. A kde jinde než do Olomouce mě mé běžecké srdce může táhnout? Zvládnu to nebo to vzdám? Uvidíme … 

Běžím to pro tebe mami … Tak, jak jsem slíbila!

Moje cesta je ještě daleká. Ale bez ní není cíl.

PS – jestli nebudu mít do léta štíhlé vysportované stehna, pevný zadek a kostky na břiše, tak budu fakt nas*aná :)