Že běhám pro radost, odreagování se a klid je jasné.
Neskutečný úspěch je to, že vůbec běhám :) Nevím v blízkém okolí o nikom,
kdo by pravidelně a hodně běhal. A tak
jsem měla pocit, že jsem vlastně běžec. Do doby, než jsem začala pořádně
studovat „běžecké křivky“ některých holek na instagramu, do doby, než jsem
pronikla do několika českých holčičích běžeckých blogů (pořád mám na mysli
hobby rovinu, ne závoďačky… i když jedna z nich se ji postupně stala a
její časy a vzdálenosti jsou něco, o čem si teď můžu tak jedině nechat zdát,
výmluvy stranou, protože je to máma dvou dětí a stíhá to). A do chvíle, než
jsem si spočetla, kolik kilometrů jsem uběhla za loňský rok. V tu ránu
jsem zjistila, že nejsem běžec. Že jsem jen holka, která si jde sem tam
zaběhat. Která jednou uběhne tolik, jindy tak málo, že si nemá cenu ani obouvat
běžecké tenisky (ano, už tuhle debilní a nesmyslnou hlášku chytám taky, není to
pravda, cenu to má vždycky!) a které chybí pravidelnost a pevná ruka.
Byly
měsíce, kdy jsem běhala docela slušně. Byly i takové, kdy to bylo spíš na
ušklíbnutí. A v únoru 2015 jsem dokonce tenisky neobula ani jednou (nebudu
to omlouvat nemocí nebo snad nějakými předsudky o tom, že v zimě se venku
neběhá). „Kdo chce, hledá způsoby, kdo
nechce, hledá důvody.“ Chtěla bych to změnit. Sečteno podtrženo. Je na čase
začít běhat. Vydržet (u mě zejména) morálně a nevykašlat se na to. Dát si
reálný cíl. Nevzdat to. A hlavně (omluvte mě za to slovo) se z toho
neposrat! Naplánovat si volný čas efektivně, opustit facebook a instagram
(aspoň omezit :) a jít (spíš běžet) za tím, co CHCI! Pravidelně. Potřebuji to
jak sůl! Upsala jsem se ďáblu :) Tak tak vidím v dáli cílovou pásku. Do
cíle mi zbývají zhruba čtyři a půl měsíce. A bez pravidelného a smysluplnějšího
tréninku, než je jen rekreační odpočinkové běháníčko v jednom langsam
tempu, to nepůjde. Teda asi by to šlo, ale nemíním se odvařit a odepsat. „Když budete stále dělat, co jste
vždycky dělali, dostanete pouze to, co jste vždycky dostávali.“ Než mi bude třicet … Prozatím (a já
doufám, že už napořád) to beru vážně. Začala jsem i s teoretickou
přípravou.
Můj bývalý pacient Rob (přetížená achilovka) - atletický trenér (říkal, že by to nikdy
neběžel :) mi přislíbil, že to se mnou teda zkusí. A koupila jsem si boty na
sníh, déšť i plískanice (na co se teď budu vymlouvat?).
Běhat, zrychlovat a
zlepšovat se, ale nespočívá jen v běhání samotném. Je třeba posílit a
protáhnout. Nějak jíst. Něco pít. A taky odpočívat. Vypadá to, jak příprava
minimálně na olympiádu že? Připadám si důležitě :) Tak se uklidníme! Ale jde mi
hlavně o cílevědomost a pevnou vůli, která se mi během posledních dvou let
někam ztratila. Snad na mě někde cestou čeká. Čeká na to, až ji doběhnu. Ať to
hlavně není naopak!
A proč to tady vlastně tak mlhavě píšu? Basketbalista bere
mé „sny“ už s chladnou hlavou. Každý týden mám totiž nějaký, který ten
další vyměním zase za něco úplně jinačího. Ale hlavně … žádný z nich
nedotáhnu do konce. Jsem beznadějný snílek. A tak asi potřebuji jít tzv. s kůží na trh. Aby se našli ti, kteří
budou čekat, jestli to dám nebo vycouvám. Aby mě třeba podpořili. Nebo se
ušklíbli, že na to nemám. Nebo když to fakt nakonec nedám a vzdám to, řeknou si
(od televize), že to tehda říkali :) „Dnes dělám to, co ostatní dělat nebudou. Zítra dokážu to, co jiní
nedokáží.“ A třeba můžu být taky jednou pro někoho motivací.
Asi tak, jako je teď tahle blogová forma motivací pro mě. Chybí mi píle.
Je třetí únorový den a já vyběhla jedenkrát.
Dala si „pohodových“ devět a zkoušela poprvé v životě fartlek. I když
v mém podání je to dost silné slovo a omlouvám se všem, kteří ho běhají!
Můj fartlek spočíval v aleji stromů. Nebyly od sebe daleko. Přesto jsem
měla pocit, že zdechnu!
Slibuji ti Robe, že začnu používat sporttester. Že si
konečně přečtu návod, jak ty proklaté hodinky nastavit. Že zjistím, co všechno
umí. A že je jako tehda nevypnu hned na začátku, když začaly zuřivě pípat při
překročení povolené tepovky, sotva jsem vyšla z baráku.
Přestože moc dobře
vím, jak důležitý je strečink, nedělám ho. Bez komentáře. Stejně to nemá cenu.
Ta hlava, kterou mám na krku, je prostě tvrdá! A tak jsem aspoň začala
s jógou. Dneska jsem absolvovala druhou lekci. Doufám, že ne poslední.
Taky už konečně můžu říct, že cítím svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že je
mám (jasně, že to po těch … zkouškách z anatomie vím moc dobře, ale teď to
cítím na vlastní svaly :) Jakou radost mi udělalo, když jsem zvládla pozici
vrány. Upřímně mě to potěšilo tak moc, že jsem ji zkoušela ještě ve chvíli, kdy
ostatní už byli jinde.
Ale zpátky k běhu. Odhalení na závěr. Tramtadadá. Myslím,
že jsem byla odhalena hned ze startu. Stačí si dát dvě a dvě dohromady. A vlastně …
v jednom z prvních příspěvků jsem to „předvídala“. Než mi bude
třicet, chtěla bych zaběhnout půl maraton. 21,0975 km. A kde jinde než do
Olomouce mě mé běžecké srdce může táhnout? Zvládnu to nebo to vzdám? Uvidíme …
Běžím to pro tebe mami … Tak, jak jsem slíbila!
Moje cesta je ještě daleká. Ale bez ní není cíl.
PS – jestli nebudu mít do léta štíhlé vysportované stehna,
pevný zadek a kostky na břiše, tak budu fakt nas*aná :)
Žádné komentáře:
Okomentovat