Držím si palec

Týden jsem ležela. Naštěstí bez antibiotik. V úterý jsem byla poprvé v práci. Byl první letní den. WTF? Nenapadlo mě k večeru nic lepšího, než si jít zaběhat. Dost mě vyděsilo, že jsem musela nechat několik vrstev oblečení doma. Docela pořádný nezvyk. Bez nákrčníku a čepky jsem si připadala tak trochu nahá. Po nemoci jsem nechtěla nic riskovat, tak jsem si vzala podzimní bundu. Vtipálek. Před barákem jsem ji zavázala kolem pasu a běžela v tričku, protože ty letní teploty byly fakt šílené. I v dlouhých legínách mi bylo horko. A taky jsem doma nechala "zimní" Salomonky a vyběhla ve floridských vánočních barevných teniskách. 

Běhala jsem v nich několikrát na Floridě, takže mě ani ve snu nenapadlo, že by nespolupracovaly. Je fakt, že už po prvním kilometru mě začaly obě boty značně tlačit. Že budu mít puchýře, mi bylo brzo jasné. Ale nechtěla jsem se vzdát. Musím přiznat, že se mi neběželo lehce. 

Týdenní absence je znát víc než dost. A taky ty boty. Opět výmluvy? Přesto jsem se kousla a fičela (ehm ehm ploužila se) na svou oblíbenou trasu kolem Moravice. Překvapivě jsem potkávala dost lidí, cyklisty. Běžce ani jednoho. Dokonce jsem teď někde četla, že i když se s běháním doslova rozerval pytel, v České republice běhá pouze 5 % populace. Běželo se těžce.

 S každým došlapem mě divně "tlačily" palce, pravý doslova štípal. Nakonec jsem z nohou vytřískala 12,5 km.

 Vylézt ale schody do bytu mi už přišlo jako nadlidský úkol a sundat si tenisky? To už vyžadovalo značnou dávku odvahy. Levý palec zdobily puchýře dva. Pravý čtyři. Chodidla mě pálely. V rámci boje za kostkované břicho jsem ale záhy na nějaké chodidla úplně zapomněla a věnovala se pálicímu pocitu a nedostatku dechu a sil při planku.

 Když mě další den v práci začal dost silně bolet pravý palec, myslela jsem, že mi snad zarůstá nehet. Jenže odpoledne jsem už měla palec červený, nateklý a vařící. Já, která nemívám teploty, jsem pálila na 38 stupňů. Paráda. Můj první běžecký neduh. Mám flegmónu. Něco jako zánět. 

Je to "parádní". Bolí to, pálí to, rve to, hoří to a moc to nechodí. Už dva dny bojuju.

 Tak ještě zítra. A snad v neděli vyběhnu :) Jen co ty proklatě optimisticky barevné tenisky pověsím na hřebík!

Střípky z cest - Budapešť 2/2

Druhý den se nese ve znamení škrábání v krku, litrů čaje s medem a nafučeného obličeje. Jako by celá Budapešť za to mohla. MŮŽE!!! Přesto se snažím být optimistická a milá. A snad se mi to povedlo. Aspoň doufám :)

Parlament (Országház) byl prvním cílem druhého dne naší dvoučlenné výpravy. Rozměry téhle budovy jsou nejen dle průvodce ohromující. Průčelí, které přiléhá k Dunaji má 268 m, uprostřed něj se klene 96 m vysoká kopule. Součástí Parlamentu je 27 bran, 29 schodišť a téměř 700 místností. Tak tohle bych fakt chtěla uklízet. Dovnitř jsme vzhledem k našemu času nešli, ale aspoň jsme navštívili dvě okolní muzea týkající se stoleté války a architektoniky Parlamentu. Děsivé a zajímavé. Samozřejmě opět schody.

Náměstí Hrdinů (Hösök Tere) je největší náměstí ve městě. Uprostřed stojí 36 m vysoký sloup, památník milénia, který připomíná tisícileté výročí obsazení země Maďary. 

Nahoře na sloupu stojí archanděl Gabriel, který údajně králi Štěpánovi ve snu přikázal, aby se Maďaři dali na křesťanství. Dneska Gabriel hlídá okolní skateboardisty. Zřejmě aby nepřišli k úrazu. Bláhový anděl ...

Bazilika sv. Štěpána (Szent István Bazilika) mě zaujala hlavně proto, že je v ní vystavená relikvie a to mumifikovaná ruka krále Štěpána. 

Andrássy útca, budapešťská Champs-Élysées je tvořena třemi asi kilometrovými úseky. Až po Oktogon je to ulice plná „luxusních“ obchodů. Od Oktogonu se rozšiřuje z 34 m na 45 m. Třetí úsek od Kodályho kruhového náměstí po náměstí Hrdinů se vyznačuje vilami se zahradami. Földalatti, podzemka, která pod Andrássyho ulicí vede, je jedna z prvních podzemek v Evropě a spolu s ulicí je zapsaná mezi památkami Unesco. Na téhle ulici stojí budova Opery (Operaház).

Dům teroru (Terro Háza) připomíná oběti dvou krvavých „epoch“ – komunismu a pronásledování Židů a Romů. Od 40. let v něm byla ústředí hrůzu budící tajné policie. Budovu nejprve využívali nacisté, které následně vystřídali komunisté. Ve slepeních vily byl fyzicky a psychicky týrán a ke smrti umučen nespočet osob.

Velká synagoga (Dohány Utcai Zsinagóga) se dvěma cibulovitými věžemi v ulici Dohány utca je největší synagogou v Evropě a údajně nejvelkolepější stavební památkou Budapeště. V jejím bočním křídle je Židovské muzeum (Zsidó Múzeum).

Dneska jsme konečně více využili taky metra, abychom nemuseli tolik deptat. A samozřejmě, že nechyběly ani "coffee breaky". A to nejen kvůli wifi a plánování dalších tras :)

Závěr patří přírodě. Markétin ostrov (Margitsziget) nejkrásnější budapešťský park mezi Markétiným a Arpádovým mostem připomíná z výšky loď. Ráj nejen běžců. Ale běžců především  :) Mají tady vlastní „běžkostezku“ na pěkně měkkém tartanovém? povrchu, která vede krásně podél Dunaje. Chytré knihy říkají, že Markétin park je dlouhý 2,5 km. Tady zapomenu na tvou "zdravotní indispozici" a jsem rozhodnuta, že zítra ráno stoprocentně poběžím. A fakt mě mrzí, že jsem nemohla proběhnout tímhle parkem. No tak neva no. Aspoň že jsem mohla běžet letos Central Parkem :)

A protože jsou Velikonoce, objevíme někde za náměstím Hrdinů místní "velikonoční trhy". Farmářský jarmark plný nezdravých, ale neskutečně dobře vonících "jídel". Samozřejmě, že neodoláme. Nejen domácí pálence na zdraví (vypálila aspoň trochu bacil), ale zkusíme i langoš s jogurtem ... No, nevím nevím.

A na závěr neodolám ani těmhle pralinkám ... Teda neodoláme :)

A jak to dopadlo s během? Pondělní ráno už bylo jasné, že ani domácí hruškovice můj "bacil" nespálila. Momentálně jsem po týdenní nemocenské a pharyngitidě. Kéž by to ale bylo všechno ...

PS - Budapešť mě nadchla. Stojí za to ji projít křížem krážem!!!

PSS - ten Markétin park jednou proběhneme :)