Tour de Coffee aneb Praha volá

Na prodloužený víkend v Praze jsem se pečlivě připravovala. Díky instagramu jsem si zjistila, kde to za to stojí. Kde je dobré zajít a okusit. Protože ...

LIFE IS TOO SHORT FOR BAD COFFEE

A já jsem coffee lover nebo kavárenský povaleč, chcete - li ...

Tipů jsem měla celkem pět. Dva z nich jsem už vyzkoušela dříve. Byla to jistota. Díky inspirace @janeonthemove jsem ale objevila další tři, jak já s oblibou říkám, „malebné“ kavárničky.

...

EMA espresso bar

Extra – Medium – Akorát. Parádní espresso bar Na Florenci, blízko Masarykova nádraží.

Jak sama EMA píše: 

„ Espresso bar. Takže rychlá káva na stojáka. Kvantita není na úkor kvality, forma podtrhuje obsah. Výběrovou kávu z evropských mikropražíren melou mlecí kameny rychle a jistě. Tak pracují i baristé, s úsměvem k tomu. Udělají, co vám na očích vidí. A poradí, doporučí a vysvětlí. Kávě propadli. Až se zastavíte, tak pochopíte, že… EMA jsou kávohrátky. EMA jsou typohrátky. EMA jsou jazykohrátky. EMA je K(r)ÁVA! EMA je crEMA, Epesní Mejdan Arabik a taky Extra! Médium! Akorát! EMA jsou Exluzivní Moky Autentistů, Enormí Množství Aroma, Espresso Mocha Americano nebo třeba Ekvilibrističtí Mistři Aeropressu. A k Éčkům Máme Averzi! …EMA už maso nemele, teď má v mlýnku jiné parády!“

Chutná káva, výborné koláče a bábovky. V nabídce mají také něco k snědku. Ideální to go, ale ještě víc ideální k sednutí si. Staré školní židle, dřevěné kostky, případně „posezení“ venku. Jedním slovem PARÁDA! EMA je jistota. 

PS – kohoutková voda zdarma (tak jako ve většině pražských kaváren – z toho bychom si tady mohli vzít příklad …)

...

La Boheme Cafe

Cafe a Showroom na Praze 2. Několik ohoblovaných desek tvoří parádní police na kávu, čaje a příslušenství, které si tady můžete koupit. 

Káva La Boheme se vyznačuje svou kvalitou, závazkem k dokonalosti, udržitelnosti, životnímu prostředí. Jak oficiální webovky hlásají:

 „ Pro naše zákazníky to je bezkonkurenční chuť v šálku, která vás donutí se usmát a umožní prozkoumat svět kávy.“

Interiér je plný polstrovaných křesel, železných a drátovaných židlí, obrovskou tapetou knih, která vypadá jako velká knihovna, větví s květinami, talíři na stěnách.

 Wau. 

Příjemné posezení, milá obsluha, fakt dobré kafe a úžasný mrkvový dort a vajíčkový toust!

 Z téhle kavárny jsme byli nakonec tak nadšeni, že jsme ji za ty tři dny navštívili dvakrát. A samozřejmě jsme si taky dovezli kafe, které se dá mnohem jednodušeji pořídit „u nás“ ve Vítkově. Možnost to go, ale byla by to velká chyba, nesednout si a nepokochat se.

...

AnonymouS Coffee

Opět jistota. Úplně jiná a naprosto originální kavárna. Ráj nejen pro basketbalistu. Welcome. 

„Vítejte občane, vítejte ve světě kde stojí bok po boku hrdinové DC i Marvelu, připravení vzrušit smysly každého milovníka extraktu ze zrn kávovníku arabského.

V AnonymouS Coffee můžete ochutnat speciality z pečlivě vybíraných pražíren, pracovat (zásuvky jsou všude), ale také se zaplést do bitvy se špuntovkami či do soutěže v přítazích!

Návrat do dětských let a skvělá káva, to je oč tu běží…“

Interiér z palet. Houpačka. Malou paletku dokonce dostanete taky jako podtácek pod zavařovačku s kávou :) 

Dříve se tahle kavárna pyšnila heslem, že cukr patří do bábovky. Tohle mi na ni bylo milé. Mělo jít o kafe, ne o kakao… Jenže teď už tam cukr byl. Podle slov jednoho z baristů to prý jinak nešlo. Lidi prostě cukr chtěli. Náš zákazník, náš pán. Co dodat … 

Sympatický je taky starý vodovodní kohoutek, ze kterého si můžete do zavařovačky načepovat taky zdarma kohoutkovou. AnonymouS mám moc ráda, a to nejen kvůli tomu, že V jako Vendeta je můj oblíbený film.

„Každý z nás je důležitý. Každý. Každý z nás je hrdinou, milencem, bláznem či padouchem. Každý. Každý má svůj příběh k vyprávění.“

― Alan Moore, V for Vendetta

Avengerům, Minionům, Star Warsákům, captainovi America, Iron Menovi a dalším kafozdar.

...

Cafe Letka

Totálně hipsterská kavárna. Boží. Její „součástí“ je taky Pididivadlo. Cafe Letka „láká“:

„Přijďte si posedět do kavárny, která nabízí kromě nově zrenovovaného interiéru, ve kterém se podařilo zachovat řadu původních prvků, i výběrovou kávu z berlínské pražírny Five Elephant.“

 Sedět se dá i na vnitřním okenním parapetu. Moc dobrá káva, ještě lepší koláče a taky výborné párky s horčicí a křenem :) Tohle člověk fakt musí navštívit a hlavně zkusit.

...

Poslední zastávkou mělo být Cafe Jen. Z recenzí a fotek opět slibovalo kávovou jistotu. A zřejmě jí taky je. Tahle malinká kavárna i se zahrádkou byla narvaná k prasknutí a několik coffee loverů dokonce čekalo ve frontě, aby mohli vystřídat ty, kteří měli to štěstí. Tak snad příště … Aspoň se mám, nač těšit!

Díky Praho! Kafi zdar!

Držím si palec

Týden jsem ležela. Naštěstí bez antibiotik. V úterý jsem byla poprvé v práci. Byl první letní den. WTF? Nenapadlo mě k večeru nic lepšího, než si jít zaběhat. Dost mě vyděsilo, že jsem musela nechat několik vrstev oblečení doma. Docela pořádný nezvyk. Bez nákrčníku a čepky jsem si připadala tak trochu nahá. Po nemoci jsem nechtěla nic riskovat, tak jsem si vzala podzimní bundu. Vtipálek. Před barákem jsem ji zavázala kolem pasu a běžela v tričku, protože ty letní teploty byly fakt šílené. I v dlouhých legínách mi bylo horko. A taky jsem doma nechala "zimní" Salomonky a vyběhla ve floridských vánočních barevných teniskách. 

Běhala jsem v nich několikrát na Floridě, takže mě ani ve snu nenapadlo, že by nespolupracovaly. Je fakt, že už po prvním kilometru mě začaly obě boty značně tlačit. Že budu mít puchýře, mi bylo brzo jasné. Ale nechtěla jsem se vzdát. Musím přiznat, že se mi neběželo lehce. 

Týdenní absence je znát víc než dost. A taky ty boty. Opět výmluvy? Přesto jsem se kousla a fičela (ehm ehm ploužila se) na svou oblíbenou trasu kolem Moravice. Překvapivě jsem potkávala dost lidí, cyklisty. Běžce ani jednoho. Dokonce jsem teď někde četla, že i když se s běháním doslova rozerval pytel, v České republice běhá pouze 5 % populace. Běželo se těžce.

 S každým došlapem mě divně "tlačily" palce, pravý doslova štípal. Nakonec jsem z nohou vytřískala 12,5 km.

 Vylézt ale schody do bytu mi už přišlo jako nadlidský úkol a sundat si tenisky? To už vyžadovalo značnou dávku odvahy. Levý palec zdobily puchýře dva. Pravý čtyři. Chodidla mě pálely. V rámci boje za kostkované břicho jsem ale záhy na nějaké chodidla úplně zapomněla a věnovala se pálicímu pocitu a nedostatku dechu a sil při planku.

 Když mě další den v práci začal dost silně bolet pravý palec, myslela jsem, že mi snad zarůstá nehet. Jenže odpoledne jsem už měla palec červený, nateklý a vařící. Já, která nemívám teploty, jsem pálila na 38 stupňů. Paráda. Můj první běžecký neduh. Mám flegmónu. Něco jako zánět. 

Je to "parádní". Bolí to, pálí to, rve to, hoří to a moc to nechodí. Už dva dny bojuju.

 Tak ještě zítra. A snad v neděli vyběhnu :) Jen co ty proklatě optimisticky barevné tenisky pověsím na hřebík!

Střípky z cest - Budapešť 2/2

Druhý den se nese ve znamení škrábání v krku, litrů čaje s medem a nafučeného obličeje. Jako by celá Budapešť za to mohla. MŮŽE!!! Přesto se snažím být optimistická a milá. A snad se mi to povedlo. Aspoň doufám :)

Parlament (Országház) byl prvním cílem druhého dne naší dvoučlenné výpravy. Rozměry téhle budovy jsou nejen dle průvodce ohromující. Průčelí, které přiléhá k Dunaji má 268 m, uprostřed něj se klene 96 m vysoká kopule. Součástí Parlamentu je 27 bran, 29 schodišť a téměř 700 místností. Tak tohle bych fakt chtěla uklízet. Dovnitř jsme vzhledem k našemu času nešli, ale aspoň jsme navštívili dvě okolní muzea týkající se stoleté války a architektoniky Parlamentu. Děsivé a zajímavé. Samozřejmě opět schody.

Náměstí Hrdinů (Hösök Tere) je největší náměstí ve městě. Uprostřed stojí 36 m vysoký sloup, památník milénia, který připomíná tisícileté výročí obsazení země Maďary. 

Nahoře na sloupu stojí archanděl Gabriel, který údajně králi Štěpánovi ve snu přikázal, aby se Maďaři dali na křesťanství. Dneska Gabriel hlídá okolní skateboardisty. Zřejmě aby nepřišli k úrazu. Bláhový anděl ...

Bazilika sv. Štěpána (Szent István Bazilika) mě zaujala hlavně proto, že je v ní vystavená relikvie a to mumifikovaná ruka krále Štěpána. 

Andrássy útca, budapešťská Champs-Élysées je tvořena třemi asi kilometrovými úseky. Až po Oktogon je to ulice plná „luxusních“ obchodů. Od Oktogonu se rozšiřuje z 34 m na 45 m. Třetí úsek od Kodályho kruhového náměstí po náměstí Hrdinů se vyznačuje vilami se zahradami. Földalatti, podzemka, která pod Andrássyho ulicí vede, je jedna z prvních podzemek v Evropě a spolu s ulicí je zapsaná mezi památkami Unesco. Na téhle ulici stojí budova Opery (Operaház).

Dům teroru (Terro Háza) připomíná oběti dvou krvavých „epoch“ – komunismu a pronásledování Židů a Romů. Od 40. let v něm byla ústředí hrůzu budící tajné policie. Budovu nejprve využívali nacisté, které následně vystřídali komunisté. Ve slepeních vily byl fyzicky a psychicky týrán a ke smrti umučen nespočet osob.

Velká synagoga (Dohány Utcai Zsinagóga) se dvěma cibulovitými věžemi v ulici Dohány utca je největší synagogou v Evropě a údajně nejvelkolepější stavební památkou Budapeště. V jejím bočním křídle je Židovské muzeum (Zsidó Múzeum).

Dneska jsme konečně více využili taky metra, abychom nemuseli tolik deptat. A samozřejmě, že nechyběly ani "coffee breaky". A to nejen kvůli wifi a plánování dalších tras :)

Závěr patří přírodě. Markétin ostrov (Margitsziget) nejkrásnější budapešťský park mezi Markétiným a Arpádovým mostem připomíná z výšky loď. Ráj nejen běžců. Ale běžců především  :) Mají tady vlastní „běžkostezku“ na pěkně měkkém tartanovém? povrchu, která vede krásně podél Dunaje. Chytré knihy říkají, že Markétin park je dlouhý 2,5 km. Tady zapomenu na tvou "zdravotní indispozici" a jsem rozhodnuta, že zítra ráno stoprocentně poběžím. A fakt mě mrzí, že jsem nemohla proběhnout tímhle parkem. No tak neva no. Aspoň že jsem mohla běžet letos Central Parkem :)

A protože jsou Velikonoce, objevíme někde za náměstím Hrdinů místní "velikonoční trhy". Farmářský jarmark plný nezdravých, ale neskutečně dobře vonících "jídel". Samozřejmě, že neodoláme. Nejen domácí pálence na zdraví (vypálila aspoň trochu bacil), ale zkusíme i langoš s jogurtem ... No, nevím nevím.

A na závěr neodolám ani těmhle pralinkám ... Teda neodoláme :)

A jak to dopadlo s během? Pondělní ráno už bylo jasné, že ani domácí hruškovice můj "bacil" nespálila. Momentálně jsem po týdenní nemocenské a pharyngitidě. Kéž by to ale bylo všechno ...

PS - Budapešť mě nadchla. Stojí za to ji projít křížem krážem!!!

PSS - ten Markétin park jednou proběhneme :)

Střípky z cest - Budapešť 1/2

Velikonoce jsme nikdy neslavili. A zůstat na prodloužený víkend doma, byl by hřích. Původně byl v plánu Londýn. Jenže když víte, že můžete letět za hubičku, je blbost letět za „hříšné prachy“ jen proto, že bylo Velikonoční pondělí tak „atraktivní“ pro letecké společnosti. Oslo stejně tak. A tak zvítězila Budapešť. Buda (Budín) nebo Pešť? :)

Základem každého našeho „života v kufru“ je pořízení si cestovního průvodce. Vzhledem ke své nerozhodnosti je to pro mě docela nadlidský výkon. A vybírat ze dvou je ještě horší než vybírat ze tří. Ale nakonec jsem to bravurně zvládla (neee, vůbec jsem asi stokrát nenadávala, že ten průvodce stojí za ho*no) a odcházela z knihkupectví jako vítěz :)

Cesta do Budapeště měla jednu předem naplánovanou zastávku. Jet přes Olomouc a nezastavit, to by přece nešlo. Café La Feé (v různých rezencích na olomoucké kavárny sice na předních příčkách figurují „jiná jména“, ale tohle je fakt srdcovka). Pachatelé se vrací na místo činu. Moje, tvoje, naše. Do Budapeště jsme dorazili až pozdě večer. Vyjeli jsme v Belvederu do šťastné sedmičky a unaveni vstříc poznávacím zítřkům padli do postele.

První den jsme věnovali Budě. Metra, tramvaje nebo busy jsou naší srdeční záležitostí. Přemisťovadlem. Ostatní už obstarají nohy. A že toho vždycky nachodíme. Budín je ideální pro stehna a zadek. Samý kopec, samé schody. Bariéry hadra. „Vylodili“ jsme se nejstarším evropským metrem na Batthyány Tér.

Odtud se nám otevřel krásný výhled na Dunaj a hlavně na budovu Parlamentu.

A tady taky začal náš terénní výšlap směr Hrad a hradní komplex, který se nachází v 1. městském obvodě, v Budíně. 

Součástí hradního komplexu na Szentháromság Tér je Matyášův chrám (Mátyás Templom) – tzv. perla novogotiky pojmenovaná po Matyáši Korvínovi, katolický kostel s lapidáriem, reklikviářemi, liturgickým pokladem, církevními relikviemi a korunovačními klenoty.

Poblíž Matyášova chrámu stojí Rybářská bašta (Halászbástya).

 Ta vyniká svou bílou pískovcovou barvou a na jejím místě se ve středověku nacházel trh s rybami. Hlavně, opět a zase je tady famózní výhled na Pešť, takže stojí za to vydeptat všechny ty schody a na úzkém schodišti se míjet se všemi ostatními nadšenci, kteří nechápou, že jednou stranou se obvykle chodí nahoru, druhou dolů :)

Odtud jsme se vydali směr Skalní nemocnice (Sziklakorház). Netradičního světa budapešťských jeskyní, vojenskou nemocnicí s operačním sálem a vládním atomovým krytem, reliktem studené války. Dobré vidět, ale … Je tady sice výtah, ale nemohli jsme se nechat zahambit, takže schody schody schody :) Dolů dobrý, nahoru už trochu horší.

A pak už jsme mířili do Královského paláce (Budavári Palota). Hradní čtvrť s Královským palácem se táhne asi 1,5 km 180 m nad mořem. Monumentální dominanta města byla třikrát kompletně zničena a znovu postavena ve slohu příslušné epochy. 

Potkáváme spoustu čechů, takže je třeba si dát pozor na jazyk a hlasitě nekomentovat chování neukázněných návštěvníků, především teda dětí :) Dokonce se nám podaří dojít ve chvíli, kdy se střídá hradní stráž, takže to máme i s kulturní vsuvkou. Konečně nacházíme taky schody směrem dolů. Není jich moc a jsou to jedny z posledních na delší dobu.

Neodmyslitelnou součástí budínského panoramatu je kromě hradního vrchu taky Gellértův vrch, 130 m vysoký dolomitový kolos. Ještě před tím, než se dáme na výšlap do výšin, je třeba se posilnit. Co by to bylo za oběd bez poctivé maďarské gulášovky? Je plná hovězího masa, mrkve, brambor a celeru. Jen je na můj vkus málo pikantní. Ale zasytí dokonale. A zatíží nohy. 

Bez výmluv, alou nahoru.

Asi ve třetině cesty máme první odpočívadlo. Gellértův pomník (Szt. Gellért – Szobor). 

Ten stojí poblíž Alžbětina mostu (Erzsébet Híd) u Gellértova vrchu. Připomíná sv. Gellért, který přišel z Benátek na žádost krále Štěpána, aby pomohl šířit křesťanství v Uhrách. Pohanští Maďaři ale Gellérta přibili na vůz a ten spustili dolů z kopce do Dunaje. No, nevím nevím, jestli to byl dobrý nápad, dorazit do Budapeště …

 A protože nás baví stoupání a veškeré vyhlídky po cestě, šlápli jsme a pokračovali nahoru na Gellértův vrch a  Citadelu (Gellérthegy, Citadella).  

Zdálky jsme už viděli 14 metrů vysoký památník osvobození – postavu ženy s palmovou ratolestí, která připomíná osvobození Maďarska od války a fašismu. A právě za ní se nachází Citadela. Původně vojenská pevnost vystavěná Habsburky po revolučních bojích v letech 1848-9. U budovy Citadely najdete zbraně užívané za obou světových válek i obrazy Budapešti, jenž zachycují její vzhled v minulých letech. 

Kolem je krásný  Jubileumi park (kde si basketbalista našel hodnou a tichou nevěstu) a hlavně cesta zpátky vede z kopce :) 

Co by to bylo za Maďarsko bez lázní? Těch je tam spousta. 

A právě pod Gellértovým vrchem jsou jedny z nejznámějších – nečekaně Lázně Gellért (Gellért Fürdö).

Samozřejmě že na závěr dnešního poznávacího dne nemohlo chybět kafe. Najít malebnou kavárničku naštěstí nebylo tak složité … pro klid v duši nás všech :)

A protože je Maďarsko zemí lázní, termálů a relaxace, hodili jsme večer do klidu nohy i my. Hotelové wellness bylo sice malé, ale dostačující. Až teda na ten řev a lítání dvou malých slovenských dětí – Aličky a Jonáška (nešlo si nezapamatovat jejich jména, když je otec opakoval při napomínání asi milionkrát).

Hlavně klid :) 

Zítra nanovo ... Snad to škrábání v krku nic neznamená.