Střípky z cest - Budapešť 1/2

Velikonoce jsme nikdy neslavili. A zůstat na prodloužený víkend doma, byl by hřích. Původně byl v plánu Londýn. Jenže když víte, že můžete letět za hubičku, je blbost letět za „hříšné prachy“ jen proto, že bylo Velikonoční pondělí tak „atraktivní“ pro letecké společnosti. Oslo stejně tak. A tak zvítězila Budapešť. Buda (Budín) nebo Pešť? :)

Základem každého našeho „života v kufru“ je pořízení si cestovního průvodce. Vzhledem ke své nerozhodnosti je to pro mě docela nadlidský výkon. A vybírat ze dvou je ještě horší než vybírat ze tří. Ale nakonec jsem to bravurně zvládla (neee, vůbec jsem asi stokrát nenadávala, že ten průvodce stojí za ho*no) a odcházela z knihkupectví jako vítěz :)

Cesta do Budapeště měla jednu předem naplánovanou zastávku. Jet přes Olomouc a nezastavit, to by přece nešlo. Café La Feé (v různých rezencích na olomoucké kavárny sice na předních příčkách figurují „jiná jména“, ale tohle je fakt srdcovka). Pachatelé se vrací na místo činu. Moje, tvoje, naše. Do Budapeště jsme dorazili až pozdě večer. Vyjeli jsme v Belvederu do šťastné sedmičky a unaveni vstříc poznávacím zítřkům padli do postele.

První den jsme věnovali Budě. Metra, tramvaje nebo busy jsou naší srdeční záležitostí. Přemisťovadlem. Ostatní už obstarají nohy. A že toho vždycky nachodíme. Budín je ideální pro stehna a zadek. Samý kopec, samé schody. Bariéry hadra. „Vylodili“ jsme se nejstarším evropským metrem na Batthyány Tér.

Odtud se nám otevřel krásný výhled na Dunaj a hlavně na budovu Parlamentu.

A tady taky začal náš terénní výšlap směr Hrad a hradní komplex, který se nachází v 1. městském obvodě, v Budíně. 

Součástí hradního komplexu na Szentháromság Tér je Matyášův chrám (Mátyás Templom) – tzv. perla novogotiky pojmenovaná po Matyáši Korvínovi, katolický kostel s lapidáriem, reklikviářemi, liturgickým pokladem, církevními relikviemi a korunovačními klenoty.

Poblíž Matyášova chrámu stojí Rybářská bašta (Halászbástya).

 Ta vyniká svou bílou pískovcovou barvou a na jejím místě se ve středověku nacházel trh s rybami. Hlavně, opět a zase je tady famózní výhled na Pešť, takže stojí za to vydeptat všechny ty schody a na úzkém schodišti se míjet se všemi ostatními nadšenci, kteří nechápou, že jednou stranou se obvykle chodí nahoru, druhou dolů :)

Odtud jsme se vydali směr Skalní nemocnice (Sziklakorház). Netradičního světa budapešťských jeskyní, vojenskou nemocnicí s operačním sálem a vládním atomovým krytem, reliktem studené války. Dobré vidět, ale … Je tady sice výtah, ale nemohli jsme se nechat zahambit, takže schody schody schody :) Dolů dobrý, nahoru už trochu horší.

A pak už jsme mířili do Královského paláce (Budavári Palota). Hradní čtvrť s Královským palácem se táhne asi 1,5 km 180 m nad mořem. Monumentální dominanta města byla třikrát kompletně zničena a znovu postavena ve slohu příslušné epochy. 

Potkáváme spoustu čechů, takže je třeba si dát pozor na jazyk a hlasitě nekomentovat chování neukázněných návštěvníků, především teda dětí :) Dokonce se nám podaří dojít ve chvíli, kdy se střídá hradní stráž, takže to máme i s kulturní vsuvkou. Konečně nacházíme taky schody směrem dolů. Není jich moc a jsou to jedny z posledních na delší dobu.

Neodmyslitelnou součástí budínského panoramatu je kromě hradního vrchu taky Gellértův vrch, 130 m vysoký dolomitový kolos. Ještě před tím, než se dáme na výšlap do výšin, je třeba se posilnit. Co by to bylo za oběd bez poctivé maďarské gulášovky? Je plná hovězího masa, mrkve, brambor a celeru. Jen je na můj vkus málo pikantní. Ale zasytí dokonale. A zatíží nohy. 

Bez výmluv, alou nahoru.

Asi ve třetině cesty máme první odpočívadlo. Gellértův pomník (Szt. Gellért – Szobor). 

Ten stojí poblíž Alžbětina mostu (Erzsébet Híd) u Gellértova vrchu. Připomíná sv. Gellért, který přišel z Benátek na žádost krále Štěpána, aby pomohl šířit křesťanství v Uhrách. Pohanští Maďaři ale Gellérta přibili na vůz a ten spustili dolů z kopce do Dunaje. No, nevím nevím, jestli to byl dobrý nápad, dorazit do Budapeště …

 A protože nás baví stoupání a veškeré vyhlídky po cestě, šlápli jsme a pokračovali nahoru na Gellértův vrch a  Citadelu (Gellérthegy, Citadella).  

Zdálky jsme už viděli 14 metrů vysoký památník osvobození – postavu ženy s palmovou ratolestí, která připomíná osvobození Maďarska od války a fašismu. A právě za ní se nachází Citadela. Původně vojenská pevnost vystavěná Habsburky po revolučních bojích v letech 1848-9. U budovy Citadely najdete zbraně užívané za obou světových válek i obrazy Budapešti, jenž zachycují její vzhled v minulých letech. 

Kolem je krásný  Jubileumi park (kde si basketbalista našel hodnou a tichou nevěstu) a hlavně cesta zpátky vede z kopce :) 

Co by to bylo za Maďarsko bez lázní? Těch je tam spousta. 

A právě pod Gellértovým vrchem jsou jedny z nejznámějších – nečekaně Lázně Gellért (Gellért Fürdö).

Samozřejmě že na závěr dnešního poznávacího dne nemohlo chybět kafe. Najít malebnou kavárničku naštěstí nebylo tak složité … pro klid v duši nás všech :)

A protože je Maďarsko zemí lázní, termálů a relaxace, hodili jsme večer do klidu nohy i my. Hotelové wellness bylo sice malé, ale dostačující. Až teda na ten řev a lítání dvou malých slovenských dětí – Aličky a Jonáška (nešlo si nezapamatovat jejich jména, když je otec opakoval při napomínání asi milionkrát).

Hlavně klid :) 

Zítra nanovo ... Snad to škrábání v krku nic neznamená.