Rainy Morning

Krásné dobré ráno. Sobotní. To znamená, že MUSÍ být krásné. Pokud teda nejste v práci. Upršené. Dokonalé. Od noci do okenních tabulí bubnují kapky. Pamatujete, jak jsem psala o dešti? Mám ráda tenhle čas. Ano, trochu depresivní. Ale ... mám ho ráda. Mimochodem ... už jsem se "brodila" i listy v parku. Sice jich tam ještě moc není a někteří kolemjdoucí a kolemsedící se na mě divně dívali, ale to mě nemohlo odradit. Letošní podzimní premiéra v listech je za mnou :) Nevím, co mě na tom tolik "fascinuje". Ale nedávno jsem četla, že být jiný (ne divný!) je normální :)

Snad to má někdo z Vás taky tak. A kdyby ne .., tak to zkuste.

 Zpátky k dnešnímu ránu. Je, dalo by se říct, vlastně ideální. Pokud nemusíte z postele a nikam nespěcháte. Můj plán je prozatím jasný. Vzhledem k narozeninám a neskutečnému množství úžasných dárků, mám momentálně, co dělat. Táta mě vybavil "běžeckou kolekcí" všeho druhu. Právě teď využívám tu teoretickou. A aby mi u toho zřejmě nebylo smutno, dostala jsem od Zrzečky a jejího milého pana Křupku (to je interní pojmenování). Jinak je to samozřejmě známý King Bob Minions. Jen nevím, jak s ním budu běhat :) Do kapsičky na klíč mi fakt nevleze.

 Mějte hezkou sobotu. Déšť nedéšť, nenechte si ji ničím pokazit. A hlavně, máme prodloužený víkend (pokud nemusíte do práce :)

Kdybyste neměli, do čeho píchnout a trocha deště Vám nevadí, vyrazte do toho parku. Do listí. Na kaštany. Aspoň pro jeden. Do kapsy. Pro štěstí.

 A já vyrážím nakonec taky. Na výlet do Brna. Na rodinný výlet. Jen teda Bob zůstává doma. Odmítá z peřin.

Krásnou (nejen) sobotu. 

Tenhle parádní hrneček jsem včera dostala od "babičky a dědy". Je krásný. A to srdíčko nad day (tady nejde moc vidět). Čaj z něj chutná úplně jinak. Lépe samozřejmě :)

#HaveALovelyDay#DarkyZLasky#RodinaJeZakladStatu#ProChvile(Ne)pohody

Narozeninová

Pořád tomu nemůžu uvěřit. V hlavě se mi bijí různé myšlenky. A tak jsem ani nechtěla nic psát. Jsem o rok starší – už skoro týden. To není ten důvod, proč jsem „snová“. I když to s tím vlastně úplně souvisí. Vyrazili jsme minulý čtvrtek do Prahy. Původní plán bylo užít si prodloužený víkend v hlavním městě a v sobotu večer běžet Night run. Poctivě jsem trénovala (září prozatím přeje desítkám). S lahví bublinek (někteří pacienti prostě ví) a novou Elle (na vyčištění hlavy) jsme nasedli ve čtvrtek večer do posledního spoje Regia. 

Hurá do Prahy. Začalo to růžovým vínem. A protože došly plastové skleničky, dostala jsem papírový kelímek na kafe :) Parádní. Originální. V noci se jsme doloudali do hotelu Fusion blízko hlaváku. Stylovka od F po N. Ve všech směrech. Po půlnoci jsem se vzbudila a na mobilu blikala zpráva. 18. září 2015, 0:01 mi jako první přála Zrzečka. Krásné. Milé. Úžasné. Jako ona! Ráno někdo zaklepal na dveře pokoje. Basketbalista zmizel v chodbě. Vůbec mi nedošlo, kam a proč jde. Co se děje? Vlastně mi ten víkend nedocházelo nic :) Vrátil se od poslíčka s nádhernou narozeninovou kytkou! Wau! Díky! 

Narozeniny nenarozeniny, kafe v Praze, to je přece povinnost. Vyhrálo to v EMA espresso bar. Zase stylovka. Vzpomínky na základní školu - židle (můžu si to ještě vůbec pamatovat – dost o věku!!!!, pořád to začíná dvojkou).

A pak jsme zase šmajdali Prahou, občas se svezli metrem (nohy, „Ubany“ a „Esbany“ jsou prostě naše vždy a všude). Vyšlápli jsme protivný kopec na Žižkově, na jehož „vrcholku“ stojí ateliér Jeleních šperků. Stylovka – samozřejmě :) A já si domů odnášela Anakénu. 

Vyzvedli jsme se startovní balíčky na zítřejší závod. U mě začala propukat první nervozita. A večer jsme vyrazili oslavit ty poslední dvacáté pořádnou flákotou masa do známého Čestru. Najednou se zhaslo a objevil se číšník s dortíkem a „prskající“ svíčkou. Mířil ke mně a zpíval klasickou narozeninovou. Přidávala se k němu celá restaurace. A já rudla a pozorovala jsem usmívajícího se basketbalistu, který to všechno vymyslel. Dvě ořechovice mě vzpamatovaly. Děkuji! Za krásný narozeninový den. Za NĚJ! Ten den si na mě vzpomněla spousta lidí (ještě že existuje Facebook :), ale vzpomněli si i ti OPRAVDOVÍ, kteří prostě ví, kdy mám narozeniny. Třeba Alenka. Kamarádka, která (ač je to neuvěřitelné) napíše vždycky, když mi není do skoku. Šestý smysl? Nakonec přání napsala, že na narozeninách je krásné, když si uvědomíš, kolik lidí si na tebe vzpomene… Stejně tak mi přála kamarádka ze základky a gymplu, se kterou jsem se už několik let pořádně neviděla, nepsala si… A poslala mi společnou fotku před 14 lety :) Zrajeme do krásy. Mládneme. Ten večer jsem si psala taky s Evou. Spolubydlící z výšky, kterou bych měla za 14 dnů po asi dvou letech konečně zase vidět. Už se nemůžu dočkat. Sečteno podtrženo, jsem o rok starší. 

V sobotu večer nás čekal Night run. Protože jsme museli změnit hotel a trvalo, než bude náš pokoj připravený (nechápu, co tak dlouho trvá na uklízení), vyrazili jsme zase do města. Byla jsem docela „kyselá“, protože moje nervozita už byla vysoko nad maximem. Bolela mě kyčel. Zadýchávala jsem se. Já tu desítku nedám. Basketbalista měl zlaté nervy. Měla jsem v plánu další „kávovou hitovku“ – AnonymouS Coffee. 

Nezklamalo. Vlastně ještě víc překvapilo. Už je to trapné, ale mega stylovka! A basketbalista byl v sedmém nebi. No jo, Star Wars, Captain Amerika, Avengers … A hlavně ŽÁDNÝ CUKR :) Protože cukr patří do bábovky. Mimoto, znáte V jako Vendeta?

 Bylo krásně, slunečno a tak jsme pokračovali na Petřín. Pojedeme lanovkou – ať se trochu šetříme. Lanovka nejela. Šli jsme pěšky. 10 km v nohách. Zlostí bych praskla. Basketbalista skřípal zuby a divím se, že mě minimálně nepraštil. Petřínská rozhledna. Zrcadlové bludiště. Zrzečka psala, co děláme. Vylíčila jsem ji své strasti. A ona si ten den měla válet „šunky“ na jižní Moravě. Náš pokoj stále nebyl připravený (tvrdil basketbalista) a já propadala v zoufalství. Neuklidnilo mě ani neskutečné menu v Cafe de Paris. Po roce zpátky. A pořád stejně chutné. Basketbalista si musel dát na uklidnění víno. Možná ho měl dát mě a něco do něj nasypat. Po páté hodině mu konečně napsali, že je náš pokoj hotový. Halelujá. Tři hodiny do začátku závodu. Desítka už v nohách. Kyčel v … Proč mě proboha při každém kroku píchá v kyčli? Sugesce? Uklidněte se ženská!!! 

Dorazili jsme na pokoj. Vešla jsem. Všude balonky, konfety, nápis HAPPY BIRTHDAY. Fotky. Spousta fotek se všemi těmi, které mám ráda. Občerstvení. Nechápala jsem. To ty všechny fotky basketbalista nějak poslal do hotelu a oni mu to nazdobili? Jak to, že jsem si ničeho nevšimla. Vždyť jsem byla celou dobu s ním. 

Stála jsem tam a nevěřícně se dívala. A v tom se rozrazily dveře koupelny a oni vyskákali. Táta. Sestra Petra (hlava celé akce). Zrzečka. Její milý. A taky Eva. Posléze i její Honzík. Husí kůže. Slzy v očích.
P Ř E K V A P E N Í
 Nerozumím tomu, že jsem si vůbec ničeho nevšimla. Nepojala žádné podezření. Agenti 007. Prostě všichni přijeli za mnou. Jsou úžasní. Nejlepší. Burčák (jihomoravský) a šáňo teklo proudem. Z běhu samozřejmě nic nebylo. Ani být nemohlo. Tuhle jízdu prostě nešlo odmítnout. Slavit v Praze s lidmi, které máte nejvíc rádi je prostě víc. Víc než cokoli. Díky za nejkrásnější narozeniny. Za VÁS všechny. Nezdálo se mi to? Štípněte mě!

PS1 – basketbalista je svatý člověk! A zlatý! I když mě někdy pekelně štve.

PS2 – tajně jsem si přála narozeninovou oslavu, balónky, vyrobená přání… dreams come true :) aneb sestra Petra největší kreativec <3

PS3 – překvapení došlo i z jižní Moravy … 

Díky!

Holka z plakátu

Vždycky jsem chtěla (chtěla?) být slavná. Známá. Krásná. Úspěšná. Udělat něco, nač budou ostatní pyšní. Proč jsem v první řadě nenapsala, na co budu pyšná já? Budou si říkat: „Ta je dobrá. Vidíte, co dokázala?“ Od dětství jsem chtěla být Miss (absurdní?). A pak přišla ta doba, kdy jsem ji „mohla být“. Vyrostla jsem a mohla jsem se přihlásit. Jenže … Měla jsem pocit, že jsem malá. Pak, že jsem tlustá. Holka z vesnice, na kterou není nikdo ve velkém světě zvědavý. Bez zkušeností. Pořád něco. Jednoduše a upřímně, nikdy jsem si nevěřila (a s tímhle bojuji dodnes). Začala jsem studovat výšku (lékařskou fakultu – chápete, to jsou přece jen chytré holky … naivita) a moje kamarádka mě na Miss přihlásila. Těšila jsem se. A pak? Několik dnů před konkurzem jsem vycouvala. Nešla jsem tam. Nezkusila to. Prostě jsem to vzdala předem. Protože já nejsem holka z plakátu. Postupem času jsem si na Miss připadala „moc chytrá“ (teď Vám připadám nafoukaná, že jo?:). A pak přišel čas, kdy už jsem ji být nemohla. Byla jsem, prostě a jednoduše stará! Dodnes toho lituji. Ne proto, že bych ji vyhrála (na to sebevědomí fakt nemám), ale proto, že jsem to nezkusila. Ale jednu Miss jsem přece jen vyzkoušela. Miss aerobik. Aerobik byla moje láska. Na gymplu jsem mu propadla, chodila jsem cvičit snad denně, postupně jsem si udělala licenci a začala předcvičovat. Někdy na počátku „své kariéry“ jsem se dva roky po sobě přihlásila na Miss aerobik. Tahle soutěž mi přišla „chytřejší“ a hlavně jsem měla pocit, že tam člověk něco musí umět. Bohužel jsem postupem let zjistila, že to není až tak pravda (nebo jsem byla tak mizerná?). Oba roky jsem se dostala do prvních deseti v daném městě. V tuhle chvíli asi ještě o aerobik šlo. Podle čeho ale porota vybrala postupující pětku, nevím. Co vím, bylo, že jsem v ní nebyla. A tak moje sláva skončila stejně rychle, jako začala. Kdybych tak visela na nějakém bilbordu, viděla se v časopisech, v televizi. Můj „sen“ se nesplnil. 

Zato na bilbordech dnes visí má dvanáctiletá sestřenice. Není to modelka (prozatím), začínající anorektička (to snad už vůbec ne). Je to holka z vesnice, které se prostě a jednoduše, jen od dětství učí anglicky. Navštěvuje jazykovku v malém městě. Dříve dokonce bývala v „anglickém okénku pro děti“ v Dobrém ránu v České televizi. Teď visí po vývěskách po celé Opavě. 

V plné své kráse. A dokonce i na velkých bilbordech u silnic. 

Minulý týden mi zrzečka psala, že visí taky na dálnici Brno – Praha. Ve čtvrtek jsem šla z fakulty do města. Na velké světelné křižovatce pod fakultkou jsem se ohlédla a co vidím. V dálce se směje ONA – holka z plakátu. Bylo to dost daleko na to, abych to mohla kvalitně vyfotit. A tak jsem se prošla. Na úplně jinou stranu, než jsem potřebovala. Viset pod fakultní nemocnicí a ještě v Olomouci? 

Paráda. Úžasné. To je pro mě snad víc než Times Square :) Teď už vím, že reklamu může dělat i „obyčejná holčička“ z malé vesnice nebo města. Možná měla jen štěstí. Možná byla jen ve správnou chvíli na správném místě. Na to se ale historie neptá. Holka z plakátu je známá, krásná a ještě k tomu chytrá. A pak že to nejde. Kdybyste chtěli podpis, můžu Vám to domluvit :)

Plňme si sny. Zariskujme. Odhoďme předsudky. Nebo tedy… hlavně já! Ono by pak už taky mohlo být pozdě.

PS - není to reklama na jazykovku, fakt ne! Nemám s ní nic společného, protože francouzštinu pro začátečníky nevyučují. A vlastně jsem v Opavě nenašla žádnou, která by takový kurz nabízela.

"První" školní den

Žádné nové pouzdro, aktovka ani papuče. Už jsem přece druhák. A tak jako i ostatním (nejen) dětem začalo protivné ranní vstávání, tak i já jsem byla dnes ranní ptáče. Běžně vstávám lehce před šestou. Třetím rokem. Pořád jsem si nezvykla (pochybuji, že si vůbec někdy zvyknu), jak mi spousta lidí říká. Je to úmorné a nesnáším to. Dneska jsem vstávala lehce po páté. Je třeba to nějak komentovat? :) Mým jediným uklidněním, jakousi nadějí bylo, že jsem jela přímým spojem Opava - Olomouc (to znamená, že to ve vlaku dospím). Protože z Opavy, z Opavy, rychlík jede do Prahy už není pouhá utopie, ale holý fakt :) Žádný přestup na Svinově, pár minut, které máte na navazující spoj, který nakonec nestihnete, protože osobák z Opavy má téměř vždy zpoždění nebo naopak dlouhé čekání na další spoj, protože vlaky tak tak nenavazují). Měla jsem místenku (nezbytnost) a byla jsem docela ráda, že takhle brzo a v zimě můžu vysednout až v Olomouci. Dala jsem Českým drahám asi po pěti letech šanci a jela do školy s nima. Jinak jezdívám zásadně Regiem. Jenže ... Perón před "MÝM" vlakem byl v 5:50 plný lidi?!? A nejen tak ledajakych... Byl plný malých děcek a matek. Tak to bylo samozřejmě něco pro me. Pořád jsem měla naději, že budu v jiném vagóně. Co myslíte? Byla jsem? Jasně, že NE. Otevřený vagón (říkám mu letadlo), spousta dětí, štěbetání, přeřvávání se a křik. Dvě učitelky, které se aspoň ze začátku (možná pro klid duše ostatním smrtelníkům, kteří stejně jako já doufali, že se ještě před šestou ráno trochu prospí) snažily děti uklidnit. Jejich autorita trvala sotva dvacet sekund a šum začal nanovo. Budiž. Matky klepající na okna vlaku, zuřivě mávající z peronu. Jak jsem později zjistila, jely děti jen ráno tam a večer budou zpátky. Budiž! Vlak se začal rozjíždět, děti zvýšily své hlasy, matky frekvenci mávání a některé se daly dokonce do "běhu". Udiveně jsem na ně hleděla. Nechápu, ale budiž :) Ovšem to, co přišlo, mě opravdu rozesmálo. Jedna z matek (pravděpodobně chtěla získat titul mávačka dne) popobíhala podél rozjíždějícího se vlaku, posílala pusinky na všechny strany.., ovšem jen do doby, než se jí do cesty postavila lavička a žena se svalila k zemi :) Pravděpodobně se jí (té ženě) nic nestalo, protože když jsem se večer vracela, už tam neležela (lavička zůstala na místě). To, že děti pár minut po vyjetí vybalily chleba s řízkem, čokolády a oplatky, nebylo nic divného (i když v šest ráno?). Ale zaujal mě chlapeček (Sebastián, Samuel nebo Kevin – děti dnešní doby), který seděl přede mnou. Vytáhl z pytlíku všechny gumové bombony Mixle Pixle, aby si je vyskládal na “sklopný stolík”. A spolu s dalšími kamarády si s něma začal hrát. Občas jim nějaký gumídek spadl na zem, občas některý snědli. Budiž. Budování imunity až na prvním místě :) Jinak jsem cestu do Olomouce přežila bez újmy na zdraví a bez ztráty sluchu. Oči jsem opravdu nezavřela, stejně jako děti pusu.

Olomouc – mé studentské město. Již osmým rokem (s dvouletou přestávkou). Klasika. Spousta studentů čekajících na tramvaje a busy. Shon. Výluka mhd. Rozkopané centrum. Každý rok to samé. A pořád je to paráda. Dneska mě čekalo první měření mého x-letého výzkumu. První setkání s prvním probandem. Nervozita. Nejistota. Očekávání. Spousta otazníku. Zvládnu to? Budu dobrá? Naštěstí všechno dopadlo víc než dobře. Já vždycky raději počítám s tím horším, abych nebyla moc zklamaná (ale i tak často jsem, ach to moje očekávání, kritičnost). Po analýze hemiparetické chůze na posledním výstřelu robomedicíny jsme se s pacientem vrátili na neurologii, kde mu byl do spastického tricepsu (sval na dolní končetině se zvýšeným svalovým napětím následkem cévní mozkové příhody – ale to tady není vůbec důležité) panem profesorem a paní doktorkou (taky opavačka, která ale měla více štěstí než já a přesídlila natrvalo na hanou) botulotoxin. Wau. Byla jsem u toho. A zase budu. Spasticita. Botulotoxin. Jevy, které mě poslední roky fascinují. Konečně se z teoretických černobílých obrazů stává barevná realita. Tak uvidíme. Jsem na začátku. Jako to dítě, které jde poprvé do školy. Kdo ví, co bude. Jaké to bude. Tři tečky. A taky jsem dneškem oficielní druhák. Nebyly sice úřední hodiny zápisu, ale paní referentka byla tak vstřícná, že “zmatenou a udivenou” (hrála jsem to vlastně?) doktorandku nakonec zapsala. “Příště v úřední hodiny,” loučila se se mnou na oko naštvaně. A pak už hurá do víru velkoměsta. Olomouc. Magické slovo. Cestou z fakulty jsem zahlédla “holku z plakátu” (o ní příště). Byla sice dost mimo mou trasu, ale z té dálky se nedala vyfotit. Tak jsem se ještě nakonec trochu prošla, abych si ji mohla vyblejsknout zblízka. 

Domů jsem jela Regiem. Raději relax třídou. Byla to jistota, že v ní nepojede celá třída dětí, a budu mít jen své místo a klid. Podařilo se :) Klasika - Latté, voda a duchaplné čtení. Odb(p)orné literatury si ještě užiju víc než dost. A taky kdyby to nevyšlo a nebyla ze mě nejchytřejší vědkyně, musím aspoň vypadat a znát všechny ty triky z holčičích plátků.

 Jsem doma. Nezbývá než radostně zvolat: učit se, učit se, učit se :)

PS 1 – děti opravdu nechci ani vidět! Změní se to někdy?

PS 2 - chce to klid a nohy v teple ...