Narozeninová

Pořád tomu nemůžu uvěřit. V hlavě se mi bijí různé myšlenky. A tak jsem ani nechtěla nic psát. Jsem o rok starší – už skoro týden. To není ten důvod, proč jsem „snová“. I když to s tím vlastně úplně souvisí. Vyrazili jsme minulý čtvrtek do Prahy. Původní plán bylo užít si prodloužený víkend v hlavním městě a v sobotu večer běžet Night run. Poctivě jsem trénovala (září prozatím přeje desítkám). S lahví bublinek (někteří pacienti prostě ví) a novou Elle (na vyčištění hlavy) jsme nasedli ve čtvrtek večer do posledního spoje Regia. 

Hurá do Prahy. Začalo to růžovým vínem. A protože došly plastové skleničky, dostala jsem papírový kelímek na kafe :) Parádní. Originální. V noci se jsme doloudali do hotelu Fusion blízko hlaváku. Stylovka od F po N. Ve všech směrech. Po půlnoci jsem se vzbudila a na mobilu blikala zpráva. 18. září 2015, 0:01 mi jako první přála Zrzečka. Krásné. Milé. Úžasné. Jako ona! Ráno někdo zaklepal na dveře pokoje. Basketbalista zmizel v chodbě. Vůbec mi nedošlo, kam a proč jde. Co se děje? Vlastně mi ten víkend nedocházelo nic :) Vrátil se od poslíčka s nádhernou narozeninovou kytkou! Wau! Díky! 

Narozeniny nenarozeniny, kafe v Praze, to je přece povinnost. Vyhrálo to v EMA espresso bar. Zase stylovka. Vzpomínky na základní školu - židle (můžu si to ještě vůbec pamatovat – dost o věku!!!!, pořád to začíná dvojkou).

A pak jsme zase šmajdali Prahou, občas se svezli metrem (nohy, „Ubany“ a „Esbany“ jsou prostě naše vždy a všude). Vyšlápli jsme protivný kopec na Žižkově, na jehož „vrcholku“ stojí ateliér Jeleních šperků. Stylovka – samozřejmě :) A já si domů odnášela Anakénu. 

Vyzvedli jsme se startovní balíčky na zítřejší závod. U mě začala propukat první nervozita. A večer jsme vyrazili oslavit ty poslední dvacáté pořádnou flákotou masa do známého Čestru. Najednou se zhaslo a objevil se číšník s dortíkem a „prskající“ svíčkou. Mířil ke mně a zpíval klasickou narozeninovou. Přidávala se k němu celá restaurace. A já rudla a pozorovala jsem usmívajícího se basketbalistu, který to všechno vymyslel. Dvě ořechovice mě vzpamatovaly. Děkuji! Za krásný narozeninový den. Za NĚJ! Ten den si na mě vzpomněla spousta lidí (ještě že existuje Facebook :), ale vzpomněli si i ti OPRAVDOVÍ, kteří prostě ví, kdy mám narozeniny. Třeba Alenka. Kamarádka, která (ač je to neuvěřitelné) napíše vždycky, když mi není do skoku. Šestý smysl? Nakonec přání napsala, že na narozeninách je krásné, když si uvědomíš, kolik lidí si na tebe vzpomene… Stejně tak mi přála kamarádka ze základky a gymplu, se kterou jsem se už několik let pořádně neviděla, nepsala si… A poslala mi společnou fotku před 14 lety :) Zrajeme do krásy. Mládneme. Ten večer jsem si psala taky s Evou. Spolubydlící z výšky, kterou bych měla za 14 dnů po asi dvou letech konečně zase vidět. Už se nemůžu dočkat. Sečteno podtrženo, jsem o rok starší. 

V sobotu večer nás čekal Night run. Protože jsme museli změnit hotel a trvalo, než bude náš pokoj připravený (nechápu, co tak dlouho trvá na uklízení), vyrazili jsme zase do města. Byla jsem docela „kyselá“, protože moje nervozita už byla vysoko nad maximem. Bolela mě kyčel. Zadýchávala jsem se. Já tu desítku nedám. Basketbalista měl zlaté nervy. Měla jsem v plánu další „kávovou hitovku“ – AnonymouS Coffee. 

Nezklamalo. Vlastně ještě víc překvapilo. Už je to trapné, ale mega stylovka! A basketbalista byl v sedmém nebi. No jo, Star Wars, Captain Amerika, Avengers … A hlavně ŽÁDNÝ CUKR :) Protože cukr patří do bábovky. Mimoto, znáte V jako Vendeta?

 Bylo krásně, slunečno a tak jsme pokračovali na Petřín. Pojedeme lanovkou – ať se trochu šetříme. Lanovka nejela. Šli jsme pěšky. 10 km v nohách. Zlostí bych praskla. Basketbalista skřípal zuby a divím se, že mě minimálně nepraštil. Petřínská rozhledna. Zrcadlové bludiště. Zrzečka psala, co děláme. Vylíčila jsem ji své strasti. A ona si ten den měla válet „šunky“ na jižní Moravě. Náš pokoj stále nebyl připravený (tvrdil basketbalista) a já propadala v zoufalství. Neuklidnilo mě ani neskutečné menu v Cafe de Paris. Po roce zpátky. A pořád stejně chutné. Basketbalista si musel dát na uklidnění víno. Možná ho měl dát mě a něco do něj nasypat. Po páté hodině mu konečně napsali, že je náš pokoj hotový. Halelujá. Tři hodiny do začátku závodu. Desítka už v nohách. Kyčel v … Proč mě proboha při každém kroku píchá v kyčli? Sugesce? Uklidněte se ženská!!! 

Dorazili jsme na pokoj. Vešla jsem. Všude balonky, konfety, nápis HAPPY BIRTHDAY. Fotky. Spousta fotek se všemi těmi, které mám ráda. Občerstvení. Nechápala jsem. To ty všechny fotky basketbalista nějak poslal do hotelu a oni mu to nazdobili? Jak to, že jsem si ničeho nevšimla. Vždyť jsem byla celou dobu s ním. 

Stála jsem tam a nevěřícně se dívala. A v tom se rozrazily dveře koupelny a oni vyskákali. Táta. Sestra Petra (hlava celé akce). Zrzečka. Její milý. A taky Eva. Posléze i její Honzík. Husí kůže. Slzy v očích.
P Ř E K V A P E N Í
 Nerozumím tomu, že jsem si vůbec ničeho nevšimla. Nepojala žádné podezření. Agenti 007. Prostě všichni přijeli za mnou. Jsou úžasní. Nejlepší. Burčák (jihomoravský) a šáňo teklo proudem. Z běhu samozřejmě nic nebylo. Ani být nemohlo. Tuhle jízdu prostě nešlo odmítnout. Slavit v Praze s lidmi, které máte nejvíc rádi je prostě víc. Víc než cokoli. Díky za nejkrásnější narozeniny. Za VÁS všechny. Nezdálo se mi to? Štípněte mě!

PS1 – basketbalista je svatý člověk! A zlatý! I když mě někdy pekelně štve.

PS2 – tajně jsem si přála narozeninovou oslavu, balónky, vyrobená přání… dreams come true :) aneb sestra Petra největší kreativec <3

PS3 – překvapení došlo i z jižní Moravy … 

Díky!