Holka z plakátu

Vždycky jsem chtěla (chtěla?) být slavná. Známá. Krásná. Úspěšná. Udělat něco, nač budou ostatní pyšní. Proč jsem v první řadě nenapsala, na co budu pyšná já? Budou si říkat: „Ta je dobrá. Vidíte, co dokázala?“ Od dětství jsem chtěla být Miss (absurdní?). A pak přišla ta doba, kdy jsem ji „mohla být“. Vyrostla jsem a mohla jsem se přihlásit. Jenže … Měla jsem pocit, že jsem malá. Pak, že jsem tlustá. Holka z vesnice, na kterou není nikdo ve velkém světě zvědavý. Bez zkušeností. Pořád něco. Jednoduše a upřímně, nikdy jsem si nevěřila (a s tímhle bojuji dodnes). Začala jsem studovat výšku (lékařskou fakultu – chápete, to jsou přece jen chytré holky … naivita) a moje kamarádka mě na Miss přihlásila. Těšila jsem se. A pak? Několik dnů před konkurzem jsem vycouvala. Nešla jsem tam. Nezkusila to. Prostě jsem to vzdala předem. Protože já nejsem holka z plakátu. Postupem času jsem si na Miss připadala „moc chytrá“ (teď Vám připadám nafoukaná, že jo?:). A pak přišel čas, kdy už jsem ji být nemohla. Byla jsem, prostě a jednoduše stará! Dodnes toho lituji. Ne proto, že bych ji vyhrála (na to sebevědomí fakt nemám), ale proto, že jsem to nezkusila. Ale jednu Miss jsem přece jen vyzkoušela. Miss aerobik. Aerobik byla moje láska. Na gymplu jsem mu propadla, chodila jsem cvičit snad denně, postupně jsem si udělala licenci a začala předcvičovat. Někdy na počátku „své kariéry“ jsem se dva roky po sobě přihlásila na Miss aerobik. Tahle soutěž mi přišla „chytřejší“ a hlavně jsem měla pocit, že tam člověk něco musí umět. Bohužel jsem postupem let zjistila, že to není až tak pravda (nebo jsem byla tak mizerná?). Oba roky jsem se dostala do prvních deseti v daném městě. V tuhle chvíli asi ještě o aerobik šlo. Podle čeho ale porota vybrala postupující pětku, nevím. Co vím, bylo, že jsem v ní nebyla. A tak moje sláva skončila stejně rychle, jako začala. Kdybych tak visela na nějakém bilbordu, viděla se v časopisech, v televizi. Můj „sen“ se nesplnil. 

Zato na bilbordech dnes visí má dvanáctiletá sestřenice. Není to modelka (prozatím), začínající anorektička (to snad už vůbec ne). Je to holka z vesnice, které se prostě a jednoduše, jen od dětství učí anglicky. Navštěvuje jazykovku v malém městě. Dříve dokonce bývala v „anglickém okénku pro děti“ v Dobrém ránu v České televizi. Teď visí po vývěskách po celé Opavě. 

V plné své kráse. A dokonce i na velkých bilbordech u silnic. 

Minulý týden mi zrzečka psala, že visí taky na dálnici Brno – Praha. Ve čtvrtek jsem šla z fakulty do města. Na velké světelné křižovatce pod fakultkou jsem se ohlédla a co vidím. V dálce se směje ONA – holka z plakátu. Bylo to dost daleko na to, abych to mohla kvalitně vyfotit. A tak jsem se prošla. Na úplně jinou stranu, než jsem potřebovala. Viset pod fakultní nemocnicí a ještě v Olomouci? 

Paráda. Úžasné. To je pro mě snad víc než Times Square :) Teď už vím, že reklamu může dělat i „obyčejná holčička“ z malé vesnice nebo města. Možná měla jen štěstí. Možná byla jen ve správnou chvíli na správném místě. Na to se ale historie neptá. Holka z plakátu je známá, krásná a ještě k tomu chytrá. A pak že to nejde. Kdybyste chtěli podpis, můžu Vám to domluvit :)

Plňme si sny. Zariskujme. Odhoďme předsudky. Nebo tedy… hlavně já! Ono by pak už taky mohlo být pozdě.

PS - není to reklama na jazykovku, fakt ne! Nemám s ní nic společného, protože francouzštinu pro začátečníky nevyučují. A vlastně jsem v Opavě nenašla žádnou, která by takový kurz nabízela.