Lazy Sunday

 Dnešní neděle u mě začala dost líně. Nejdřív mi docela trvalo, než jsem se vůbec probudila. Čekal mě další den o samotě a tak se mi ani nechtělo z peřin. Za okny to taky dvakrát nevypadalo. Nakonec mě vytáhla chuť na voňavé „ranní“ kafe, se kterým jsem se ale zase vrátila do peřin. 

Neměla jsem na neděli ani žádný plán. Původní sraz s kamarádem shořel jako domeček z karet (asi bych neměla tolik očekávat, nebo možná raději vůbec). Tím pádem jsem měla náladu na bodu mrazu a byla rozmrzelá (nevyspáním to dneska rozhodně nebylo). Prostě líné nedělní ráno dopoledne. 

Jenže … když člověk nic nečeká, většinou se něco stane. Něco, co by ho ani nenapadlo. Zavolal mi kamarád. Teda spíše jeden z nejlepších kamarádů basketbalisty, jestli s nimi a ještě s dalším nejlepším kamarádem (také basketbalisty) nechci odpoledne na procházku. Překvapilo mě to. A potěšilo. Procházky mám ráda. A v lese? To nelze odmítnout. Vzhledem k tomu, že oba kluci mají už své kluky, a já nejsem moc (vůbec) mateřský typ, za normálních okolností bych slušně odmítla a na něco se vymluvila. Jenže … Dvou a půletý Ráďa je na pohodu, a malý pěti měsíční Prokeš je „láska na první úsměv“. Doteď jsem nikdy neviděla tak veselé a usměvavé miminko, které minimálně pláče. Ideální dítě. A ještě aby nebylo, když má za rodiče takové pohodáře a životní optimisty, kteří si život umí užít plnými doušky. Od nich bych se měla taky hodně učit. Pokud bych měla záruku, že se mi narodí tak úžasně pohodově dítě, jsem už aspoň trojnásobná matka. Nakonec jsem k procházce přemluvila (vlastně jsem ani nemusela) taky sestru Petru. Oproti ní jsem hodně mateřský typ :) A protože s námi šla taky Erna, byla i sestra Petra (největší milovnice všech psů na světě) spokojená. 

Zdálo se, že i počasí nám nakonec bude přát. Výmoly a kořeny stromů, kopce a lávky nebyly úplně ideálním terénem na procházku s kočárkem, ale v těžkém terénu fungovali místo koleček kočáru kluci, kteří ho prostě a jednoduše přenášeli :) 

A protože měla naše cesta už předem určený cíl (to je tak, když ji vymýšlí muži), vedly naše kroky do hospůdky. Nakonec to ale nebyl až tak pitomý nápad, protože kromě někdy záludnějšího terénu (na běh ideální, už plánuju, kdy tam vyrazím), začalo po chvilce taky pršet a docela se i ochladilo. Přichází podzim. Období, které mám z celého roku nejradši. Listy. Sychravo. Mžení. Kaštany. Teplý čaj. Deka. Krb. Vana. Knížka. A jak to všechno venku voní. Jsem praštěná? Kdo má rád podzim? Krátké dny a brzkou tmu? Nevypočitatelné počasí? Deprese, deprese, deprese. Nevím, jestli je to tím, že jsem se na přelomu léta a podzimu narodila (asi těžko), ale já podzim zbožňuji. A depresi mám celý rok, není závislá na žádném podzimu :) Zpátky k výšlapu. Dorazili jsme do „hospůdky“, která byla spíše provizorium. Zastřešené dřevěné lávky a stoly v otevřeném prostoru vedle fotbalového hřiště (v lese), na kterém se zrovna odehrával nedělní vesnický zápas. Hrnek s teplou vodou. Čaj z pytlíku. Prostě paráda. 

Podcenila jsem oděv a tak mi byla fakt kosa, o zkřehlých rukou a studeném nosu ani nemluvě. Vařící čaj jsem lupla skoro jako půlku a záviděla Prokešovi jeho teplou modrou medvídkovou deku. A tak jsem se vysmátého dítěte s radostí ujala, aby si jeho maminka mohla v klidu vypít čaj. Je úžasný. Snad budu jeho oblíbená „tetička“ :) A protože jsem dorazila domů promrzlá až do morku kostí, napustila jsem si vanu. Konečně!!! Po více jak třech měsících jsem se zase naložila do teplé lázně. Vrátil se po několika dnech basketbalista a přivezl mi parádní německý dárek :) Jakoby to tušil. Na oslavu „vanování“. První plavbu zvládla na výbornou :)  

Krásný už skoro podzim !!!