Adventní

 První adventní neděle. Na všech náměstích už svítí vánoční stromky. Punčová sezóna je v plném proudu. Obchoďáky se začínají plnit. Začíná honička za dárky. Stres a spěch? Nebo zklidnění a pohoda? Jaký si to uděláš ... A na adventních věncích už hoří první svíčka.

Vítejte u nás doma. Moje letošní "vánoční výzdoba" bude skromná. Čekají mě pouze dvě adventní neděle, kdy se budu těšit na Ježíška. A ty zbývající dvě se budu pro změnu těšit na Santu. Kdo nám letos nakonec nadělí dárky? 

Původně jsem se vůbec nechtěla pouštět do "vánoční atmosféry", ale nakonec jsem podlehla. I když já se do těhle "věcí" nemusím nutit. Nějak mě to baví. Adventní věnec letos nemáme na kusu kmenu z břízy, ale normálně na parapetu. Protože je náš byt v Nordic style a u mě na plné čáře vyhrává bílá, černá a šedá... bylo rozhodnuto. Jednoduše a takzvaně "bez bince". 

I druhý parapet dostal svůj vánoční kabátek. Kecám, tyhle "lapače prachu" tam máme po celý rok, ale konečně můžu zvesela a bezostyšně "svítit". Mám ráda světlo svíček. Děkuji zrzečko za Andělčin andělský dohled.

Dneska nechybělo ani mé oblíbené cappucco. Bezva neděle, která začala až před obědem. Bylo třeba dospat předchozí papírové noci i včerejší Vánoční trhák.

Krásný adventní čas. Zvládněte ho ve zdraví.

A s láskou ...

Skřítkova dílna Barbory z Papírova

Připadám si jako skřítek. Ne, že bych byla zase až tak malinká. Snad ani tak velkou nohu nemám. Ale právě nyní jsem větší skřítek než jindy přes rok. Většinu času jsem zavřená ve svém pokoji a vyrábím jak vzteklá. Začalo to nevinně.  

Teď už jsem zasypaná papíry, čtvrtkama, ústřižkama. Všude se válí (ano moje vlasy, ale ty se tam válí normálně i přes rok) výseky stromečků, papírových sobů, zasněžených chaloupek, dřevěné domky, dřevění sobi. Ve spěchu často šlápnu na miniaturní rolničku nebo podjedu na celofánu. Prozatím to úspěšně vždycky vyberu a nepraštím sebou do všeho toho tvůrčího bordelu. Celý můj (absolutně nepraktický, ale designově dokonalý) stoleček ve francouzském stylu je oblepen útržky oboustranné lepící a různých Washi pásek. 

Na jeho "pracovní" ploše se válí desítky miniaturních (existuje něco víc menšího než miniaturní?) hvězdiček, které jsou docela kumšt "ulovit" i pinzetou a které zvesela zapadají do maličkých spár stolu. Stříhám, řežu, "vysekávám". Prsty mám zababrané od lepidla (zrovna mi již druhé došlo), sem tam spojené dva u sebe. Už se mi povedlo se střihnout do palce a vrazit si špičku nůžek do stehna. Ta trocha krve mé vyráběcí tempo nemůže ohrozit. 

Razítkovací barvu standardně nacházím na svých prstech, občas ji objevím i na tváři, černou jsem už nedobrovolně ochutnala. Vánoční přání. Hand made. Jako (doopravdy) ručně dělané. Spousta lidí mi říká, že jsem pitomá. Proč si je prostě nekoupím? Protože většina přání (nejen vánočních) z obchodů jsou pro mě kýče. Protože mě to "papírování" neskutečně baví. A protože když něco někomu vyrobíš, dáš si s tím určitou práci. Chceš mu udělat radost. Každé přání má svůj příběh. Koupit je to nejjednodušší. A já to prostě zbo-žňu-ju. 

Letos se vracím k osvědčené klasice. Zelená a červená jsou jasná volba. Dřevo, hnědé tóny, troška zlaté a přírodní motivy jsou zase moje srdcovka. Původní plán byl naprosto nevinný. Chtěla jsem prostě vyrobit jen pár vánočních přání pro mé kamarády a známé. Stejně jako každý rok. A pak jsme vyrazili do nejlepšího opavského květinářství Deccuss. Basketbalista se nenápadně zeptal, jestli tam taky neprodávají přání. Samozřejmě že ne. A on, že tady slečna vyrábí. Hand made. „Zlaté“ české ručičky. A pak že náhody neexistují. Paní floristka mi prozradila, že připravují příští týden Vánoční trhák. Takový menší jarmark v neskutečně úžasných, kreativních, bláznivých, trámových, půdních … prostorech v Gottfrei. 

Dostala jsem svou první velkou a ofiko příležitost. Měla jsem na to jeden týden (zbývá mi ještě den a půl a dvě noci). Není to moc času, když chodím do práce a mám fyziotréninky, ale aspoň ten volný čas duchaplně využívám. Krutě jsem musela omezit facebook i instagram. A prozatím v pohodě. Žádný třes rukou ani sucho v krku :) Občas se přistihnu, že mi tenhle spěch bere tu radost z tvoření. Tak toho na chvíli nechám a udělám si třeba kafe (nebo rychle omrknu ty nepapírové online vymoženosti dnešní doby).

Z mých rukou a hlavy už vyšlo něco málo přes padesát kousků. Žádný není stejný, i když by teoreticky vlastně měl být. Každý je něčím jiný. A všechny jsou, jak jinak než s láskou dělané. Tady je pár z nich. Ještě mi zbývvá vytvořit ty větší oříšky.

A aby to konečně bylo víc „dokonalé“ a vědělo se, že jsem to jako vyrobila fakt já, dorazilo včera jako na zavolanou mé vlastní podpisové razítko :) A dnes šly do tisku mé první vizitky. Tak uvidíme, jak to nakonec všechno dopadne. 

Blízké i přespolní moc Vás na Vánoční trhák zvu. Bude to určitě parádní akce. Už jen to místo je… čarovné! Přijďte se potěšit, dát si punč, něco dobrého a strašně zdravého, přijďte si zazpívat a přijďte mě zkritizovat. Přece už víte, že kritizovat znamená usvědčit autora , že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl :)

A kdyby se Vám nějaké přání líbilo a Vy byste dali letos před smskama, mmskama, mailama, facebookovýma zprávama, istagramovýma hastagama přednost papíru, dejte vědět :)

Modrá je (víc než) dobrá

Tak mám za sebou třídenní volno. Byla to nádhera, co si budeme. Ještě chvíli zkusím vytěsnit fakt, že už je neděle, že to zase uběhlo, že mě ráno čeká budík před šestou a nástup do práce. První den volna mě čekalo setkání s kamarádem jihomoravákem. Moc jsem se těšila. Jednak jižní Morava je fakt úžasný kraj i mrav, ale hlavně jsem se s Jendou už nějakou dobu neviděla, takže o to větší nedočkavost u mě vypukla. Jenže... čím víc, se člověk těší, tím dýl to trvá a táhne se. Na jižní Moravu cestuju vždycky vlakem a mám jen šest minut na přestup. Takže to jsou první nervy, jestli to vlastně stihnu. Tentokrát jsem ale nemusela mít vůbec strach. Mezistátní vlak ČD měl totiž 45 minut zpoždění. Za jiných okolností bych asi docela "slušně" nadávala, jenže moje těšení se, přebilo tenhle "nepříjemný" fakt. Trošku horší to bylo ve chvíli, kdy zpoždění skočilo na 60 minut. Hlavně proto, že jsem tím tuplem byla ochuzena o celou jednu hodinu na jižní Moravě. Nakonec z toho bylo 75 minut. Stále zřejmě platí, že ČD rovná se Čekáš Dlouho. A tak jsem zase po nějaké době využila služeb mobilní kavárny Laura Coffee. Se slečnou "baristkou" jsem prohodila pár milých slov, "politovala" ji, že musí stát v téhle zimě na jednom místě, i když dělá úžasnou práci a ona mi na oplátku dala kartičku na šesté kafe zdarma. A to se vyplatí :) Jejich cappuccino zahřálo i na duši.

 Dlouhý čas jsem si krátila taky čtením "odborné literatury". Tohle na cestování miluju - ten výplach mozku. Jednou za čas je to fakt třeba, aby se člověk z těch validní, recentní, signifikantní, koherentní a podobných totálně nezbláznil. A pak vlak konečně přijel. Haleluja!

Jenda mě tentokrát vzal do Modré. A že je M(m)odrá dobrá, to je jasná věc.  Dřevěná rozhledna v Modré u Uherského Hradiště slibovala velkolepou podívanou. Z 12ti metrové výšky 168 metrů nad mořem. Údajně z ní jdou vidět Vizovické vrchy, Zlínská vrchovina, Bílé Karpaty, Chřiby, Pálava a Hostýnské vrchy. Jenže, foukalo jako o závod. Takže se nám povedlo vylézt pouze do "prvního patra". Nebudu lhát, že i tohle byl pro mě docela úspěch, protože mi teda výšky dvakrát nevoní a nesnáším, kdy si vidím dolů pod nohy. Ještě více obdivuju Jendu vzhledem k jeho pohybovému omezení (ano, je to můj pacient ... nejoblíbenější pacient). Povichr zesiloval, a tak jsme se nakonec rozhodli (dobře, já jsem rozhodla), že si další patro necháme zase na příště. Ať se máme na co těšit :) 

A pak nás čekala procházka. Pohádka. Fakt krása střídala nádheru. A ten klid. Prošli jsme se kolem Konventního rybníku na jižním okraji Modré proti Archeoskanzenu a hotelu u Velehradu. Podzimní příroda opět nezklamala. A vůbec nevadilo, že bylo pošmurno. Pod rybníkem vedla i nějaká (zřejmě) cyklo stezka. Tady by se běhalo. Asi si příště do baťůžku přibalím tenisky :) 

Sice stále tvrdím, jak moc jsem městský typ, ale tady ... pokaždé jen lapu po dechu a závidím ...  ten klid a pohodu. Tu náturu. Slušnost. Pokoru. Přátelskost. Víno. I pálenku.  Nejhorší na jižní Moravě je to, že čas tady strašně utíká a než se naděju, jen zase "čas" jet zpátky domů. Pevně věřím, že příště nás čeká Archeoskanzen, který nám loni díky dešti nevyšel. A pak taky Živá voda - prosklený tunel pod vodou. Díky Jedno za parádní odpoledne, i když nám z něho České Dráhy sebraly přes hodinu. A asi není třeba zmiňovat, že na zpáteční cestě bylo opět zpoždění. Ale až po druhém přestupu. Jak jinak taky :) Budu se těšit na příště. Nebudu. Už se těším :)

Bilancuji

Mé radosti, starosti, strasti i pasti několika dnů zpátky ... 

Jedna svatomartinská husa s několika deci svatomartinského vína. Na víno jsem se těšila několik týdnů dopředu. Paradoxně mě nakonec více zaujala husa, kterou bych si normálně nikdy nedala. A víno jsem teda pila loni lepší. Nemohl za to ten punč, který jsem měla ještě v hlavě? No jo, nemůžu mít prostě všechno. 
 



 

 Florbal. Tentokrát již osmý ročník. A poprvé jsme nesměly hrát. Ano, nesměly. Chtěly, ale nesměly. Někdy je lepší nechápat, nepátrat a neptat se. Ušetří Vám to spoustu nervů. I tak to byla fajn akce. A nebyl to jen tak obyčejný florbal. Ale florbal na vozících, kterého se každoročně účastní naši minulí, přítomní a kdo ví, jestli ne i budoucí pacienti.

 
Ukončení kurzu. Máme za sebou čtvrté kolo fyziotréninku. Tentokrát jsem strávila 2 měsíce s tou nejúžasnější, nejslušnější, nejposlušnější, nejvnímavější a nejpřátelštější skupinou několika lidí, kteří měli tu snahu, chuť a zájem se sebou něco dělat. V dobrém slova smyslu mě udivovali každou lekci. Dotazy na úrovni a aktivita. NE pasivita, samozřejmost a sobeckost (se kterou jsem se naopak setkala v posledních dnech u našich pacientů). A na každém konci DĚKUJI? Opravdu ještě existují slušní lidé!

 
Radost. Mickey Mouse. Dvacet let zpátky jsem měla podobně. Jen měly čísla. Dneska už to snad zvládnu i bez nich. Relativita času. Ať vím, v kolik mám být doma :)

 
Night shopping. Nejsem žádný extrémní shopaholic. Neříkám, že nenakupuju vůbec, to rozhodně ne, ale většinou jdu pro něco cíleně. V pátek proběhla v našem maloměstském nákupáku večerní nakupovací mánie. Doslova. MÁNIE. Hrůza a děs. Hlava na hlavě. Hlasitá hudba. Mravenci. Fronty až před obchody. Jako by měl přijít konec světa (nedělám si z toho legraci). Velké nápisy téměř na všech výlohách. SLEVA. Zleva. Zřejmě i zprava. Ten večer snad (skoro)každý potřeboval (skoro)všechno. Absolvovala jsem nákupní horečku v New Yorku, LA, Dubaii .., ale tahle naše „domácí“, to bylo fakt jiné kafe. Hořké. Otrávilo mě doslova hned na začátku. Mnoho povyku pro nic. Mnoho lidí, málo místo. Nemůžu dýchat. Takže z horečky páteční noci nic nebylo. Ano, samozřejmě že to byl nerozum tam jít a měla jsem to předvídat. Ale …

 
 Paříž. Vím, že to není jen Paříž. Jenže to byla Paříž. Chápete? Když je to Vaše minulost, v přítomnosti ji milujete a v budoucnosti nevíte, je to silnější. Víc to nerozebírejme! A paradoxně jsem si na night shoppingu koupila jednu jedinou věc. Náhoda?

 Náhody. Neexistují? Těch bylo v minulých dnech celá řada. Snad aspoň tahle, která mě cestou zastavila a chvíli mi nedovolila jít dál. Procházela jsem večerním městem a přemýšlela nad tou „mou“ skupinkou fyzio svěřenců. Zejména nad jednou ženou. Zvedla jsem hlavu a ona v tu chvíli stála naproti mně. Nikdy předtím jsem ji nepotkala.

 
Girls´night. Kafe a cigárko? Bez cigárka. S indiánkem a karamelovým muffinem. My dvě a dva psi. Přehlídky Victoria´s Secret. Plány, co všechno si zase koupíme. Ještě 4 týdny. Každoroční prosincovou „fancy“ přehlídku VS ani letos nestihneme. Ale do příštího roku určitě těch 16 tisíc dolarů našetříme :) Anebo si sestra Petra za oceánem najde někoho z high society a třeba na mě bude pamatovat. Třeba mi to aspoň pustí na mobilu. Myslím, že bychom s Adrianou, Alessandrou, Candice nebo Behati byly kamarádky :) Nejlepší samozřejmě :)) Jinak jsme normální! Většinou.

 
Víkendové hlídání psa. Nejsem stále mateřský typ, to už víme. A po víkendu s našim psem to vím ještě víc. Noční vstávání. Pravidelná strava. Chrápání. Posouvání se v posteli. Smutné oči. Psí oči. Vydírání. Chci ven. Chci domů. Je mi zima. Je mi horko. Ne, náš pes opravdu nemluví. Ale stačí se podívat. Vypadá nevinně? Zdání klame! A fakt nechápu, proč si vždycky vybere mě a ne basketbalistu.

 Kultura. Vyrazili jsme do divadla. Na muzikál. Sunset Boulevard. Babiččino předplatné. Hromadný odjezd autobusem z naší vesnice. Důchodci. Dle babičky odjezd v šest. Odjížděli v půl šesté. Nevadí. Stihli jsme to taky. Přece jen máme rychlejší nohy a vlastní klouby. Tři hodiny kultury. Dvě deci bílého a chlebíček. Za slušňáky. Basketbalista si koupil novou košili. A já si natočila vlasy. 

 Hoří má panenko. Téměř jedenáct měsíců práce v letošním roce je za mnou. Za tu dobu jsem měla pouze 7 dnů dovolené. Minulý týden byl kritický. Tak moc, že i já, milá, něžná a tichá žena jsem několikrát (denně) razantně zvýšila hlas a jednou doslova řvala. Na pacienty. Na kolegy. Pokora, slušnost a děkuji někam vymizely. Zřejmě na obou stranách. Dnes mi začíná třídenní dovolená proložená školou. Nemíním se zbláznit nebo někomu ublížit. Vyhořívám. Vyhořívám. Hoří.

Stále běhám. Nevzdávám se. Zažívám premiéry. Mám novou bundu. Dýchám pusou :( Ale o tom v samostatném příspěvku.

 
Začínám s „manufakturou“. Vánoce se blíží. Je třeba se chopit řezačky, nůžek, washi pásek, čtvrtek, enamelek, výřezů a výseků … Homemade with love. PS – už se mi vyrábí i vlastní razítko :) Tentokrát mě čeká i zásilka do Německa. Musím se snažit :)

 
17. listopad. Samet. Svoboda. Klíče. 

Ale taky se nad ránem narodila malá Lucinka. Jestli „mě“ Jani ještě čteš nebo budeš mít ještě čas číst, tak ať se Lucince na světě líbí a daří. Ať je hlavně zdravá a šťastná. A krásná po Tobě! Právě teď ji basketbalista s ostatními zapíjí. Myslím, že se o „její zdraví“ stoprocentně postarají.

Punčová sezóna zahájena. Jsem nevěrná. Svůj první letošní punč jsem vypila U Mouřenína. Snad mi to Olomoucká Laffayetka odpustí. Ale zvyk je železná košile a Laffayetka je top třída. Mouřenín prozatím nic moc. Ale jsme na začátku a já věřím, že mi brzy začne chutnat i tenhle kousek :)

Bylo nebylo ...

 Paříž. Počátek dvacátého století. Byla zřejmě krásná (aspoň to říkali). Tmavě kaštanové vlasy do pasu. Velké hnědé oči. Ty oči byly hluboké jako studna. Plochý hrudník a útlý pas. Nevinná tvář, která klamala. Tak dokonale, že jen málokdo uvěřil, kolik je ji opravdu let. Ty oči byly uhrančivé. Zamotaly hlavu nejednomu. Ať byl chudý nebo bohatý. Mladý či starý. Svobodný nebo zadaný. Za denního světla byla stydlivá až plachá. Za noci a za záře neonů, těžkého dýmu a hlasité hudby (nejen) šansonu se měnila k nepoznání. Možná za to mohl i likér. Sundávala snad nějakou masku? Nebyla úplně chudá, ale ani bohatá. I když mohla. Nejednou. Pokud to bylo možné, sedávala přes den v blízkosti Sacré-Coeur. Většinou s Balzacem, Hugem nebo Zolou. V papírové podobě samozřejmě. Mnozí se (mylně) domnívali, že si to místo oblíbila zřejmě proto, že z něj dobře viděla na to, kým vlastně je. V konečném důsledku na tom byl kus pravdy. Sacré-Coeur si ale zamilovala z jiného důvodu. Ten výhled byl famózní. I přes to, že se věže katedrály přísně neupínají k nebi a k Bohu, věřila, že ji tady bude odpuštěno. Chtěla být přece jen „šťastná“. Se zapadajícím sluncem scházela úzkými uličkami na Pigalle do uliček hříchu, k Moulin Rouge. Krajky na děrovaných punčocháčích. Stažený korzet. Nadýchaná sukně. Těžký parfém a oblaka dýmu. Jak milovala ten čerstvý vzduch nad Montmartrem. Bavil ji obdiv všech. A málo jich nebylo. Mohla se několikrát dobře vdát. Utéct pryč. Žít. Lépe žít. Jenže je nemilovala. Hlupačka. Byla miláčkem pařížské smetánky a vlastně ji jejich peníze lepší život umožnily. Na co nebo spíš koho čekala? Milovala jeho. A možná, že nakonec i on ji. Ale nikdy si ji vzít nechtěl. Ani nemohl. A nač mít milenku doma, když ji mohl „nezávazně“ vídat tady. Rozuměli si. Často si jen tak vykládali.

Nakonec ji pořídil byt ve zvýšeném přízemí domu č. 11 na Boulevardu de la Madelaine, kde přijímala své klienty z lepších vrstev. Nikdy však nepřestávala věřit, že si ji jednou vezme. Dřív, než ji tuberkulóza zcela zničí. Ačkoli věděla, že její osud je nevyhnutelný, odmítala slevit ze svého rozmařilého života a snažila se ho i nadále užívat plnými doušky, co jen to šlo …

Existuje minulý život? Máte někdy pocit, že jste již někde byli, něco viděli, zažili, cítili.., i když dobře víte, že je to poprvé? Možná nic před a po není. Ale záleží na tom?

PS – určitě se znala s Coco Chanel :)