Připadám si
jako skřítek. Ne, že bych byla zase až tak malinká. Snad ani tak velkou nohu
nemám. Ale právě nyní jsem větší skřítek než jindy přes rok. Většinu času jsem
zavřená ve svém pokoji a vyrábím jak vzteklá. Začalo to nevinně.
Teď už jsem zasypaná papíry, čtvrtkama,
ústřižkama. Všude se válí (ano moje vlasy, ale ty se tam válí normálně i přes
rok) výseky stromečků, papírových sobů, zasněžených chaloupek, dřevěné domky,
dřevění sobi. Ve spěchu často šlápnu na miniaturní rolničku nebo podjedu na
celofánu. Prozatím to úspěšně vždycky vyberu a nepraštím sebou do všeho toho
tvůrčího bordelu. Celý můj (absolutně nepraktický, ale designově dokonalý)
stoleček ve francouzském stylu je oblepen útržky oboustranné lepící a různých
Washi pásek.
Na jeho "pracovní" ploše se válí desítky miniaturních
(existuje něco víc menšího než miniaturní?) hvězdiček, které jsou docela kumšt
"ulovit" i pinzetou a které zvesela zapadají do maličkých spár stolu.
Stříhám, řežu, "vysekávám". Prsty mám zababrané od lepidla (zrovna mi
již druhé došlo), sem tam spojené dva u sebe. Už se mi povedlo se střihnout do
palce a vrazit si špičku nůžek do stehna. Ta trocha krve mé vyráběcí tempo
nemůže ohrozit.
Razítkovací barvu standardně nacházím na svých prstech, občas
ji objevím i na tváři, černou jsem už nedobrovolně ochutnala. Vánoční přání.
Hand made. Jako (doopravdy) ručně dělané. Spousta lidí mi říká, že jsem pitomá.
Proč si je prostě nekoupím? Protože většina přání (nejen vánočních) z obchodů
jsou pro mě kýče. Protože mě to "papírování" neskutečně baví. A
protože když něco někomu vyrobíš, dáš si s tím určitou práci. Chceš mu udělat
radost. Každé přání má svůj příběh. Koupit je to nejjednodušší. A já to prostě
zbo-žňu-ju.
Letos se vracím k osvědčené klasice. Zelená a červená jsou jasná
volba. Dřevo, hnědé tóny, troška zlaté a přírodní motivy jsou zase moje
srdcovka. Původní plán byl naprosto nevinný. Chtěla jsem prostě vyrobit jen pár
vánočních přání pro mé kamarády a známé. Stejně jako každý rok. A pak jsme
vyrazili do nejlepšího opavského květinářství Deccuss. Basketbalista se
nenápadně zeptal, jestli tam taky neprodávají přání. Samozřejmě že ne. A on, že
tady slečna vyrábí. Hand made. „Zlaté“ české ručičky. A pak že náhody neexistují.
Paní floristka mi prozradila, že připravují příští týden Vánoční trhák. Takový
menší jarmark v neskutečně úžasných, kreativních, bláznivých, trámových,
půdních … prostorech v Gottfrei.
Dostala jsem svou první velkou a ofiko
příležitost. Měla jsem na to jeden týden (zbývá mi ještě den a půl a dvě noci).
Není to moc času, když chodím do práce a mám fyziotréninky, ale aspoň ten volný
čas duchaplně využívám. Krutě jsem musela omezit facebook i instagram. A
prozatím v pohodě. Žádný třes rukou ani sucho v krku :) Občas se přistihnu,
že mi tenhle spěch bere tu radost z tvoření. Tak toho na chvíli nechám a
udělám si třeba kafe (nebo rychle omrknu ty nepapírové online vymoženosti
dnešní doby).
Z mých rukou a hlavy už vyšlo něco málo přes padesát kousků.
Žádný není stejný, i když by teoreticky vlastně měl být. Každý je něčím jiný. A
všechny jsou, jak jinak než s láskou dělané. Tady je pár z nich. Ještě mi zbývvá vytvořit ty větší oříšky.
A aby to konečně bylo víc „dokonalé“
a vědělo se, že jsem to jako vyrobila fakt já, dorazilo včera jako na zavolanou
mé vlastní podpisové razítko :) A dnes šly do tisku mé první vizitky. Tak
uvidíme, jak to nakonec všechno dopadne.
Blízké i přespolní moc Vás na Vánoční
trhák zvu. Bude to určitě parádní akce. Už jen to místo je… čarovné! Přijďte se
potěšit, dát si punč, něco dobrého a strašně zdravého, přijďte si zazpívat a
přijďte mě zkritizovat. Přece už víte, že kritizovat znamená usvědčit autora , že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl :)
A kdyby se Vám nějaké přání líbilo a Vy byste dali letos před smskama, mmskama, mailama, facebookovýma zprávama, istagramovýma hastagama přednost papíru, dejte vědět :)
Žádné komentáře:
Okomentovat