Tak mám za sebou třídenní volno. Byla to nádhera, co si budeme. Ještě chvíli zkusím vytěsnit fakt, že už je neděle, že to zase uběhlo, že mě ráno čeká budík před šestou a nástup do práce. První den volna mě čekalo setkání s kamarádem jihomoravákem. Moc jsem se těšila. Jednak jižní Morava je fakt úžasný kraj i mrav, ale hlavně jsem se s Jendou už nějakou dobu neviděla, takže o to větší nedočkavost u mě vypukla. Jenže... čím víc, se člověk těší, tím dýl to trvá a táhne se. Na jižní Moravu cestuju vždycky vlakem a mám jen šest minut na přestup. Takže to jsou první nervy, jestli to vlastně stihnu. Tentokrát jsem ale nemusela mít vůbec strach. Mezistátní vlak ČD měl totiž 45 minut zpoždění. Za jiných okolností bych asi docela "slušně" nadávala, jenže moje těšení se, přebilo tenhle "nepříjemný" fakt. Trošku horší to bylo ve chvíli, kdy zpoždění skočilo na 60 minut. Hlavně proto, že jsem tím tuplem byla ochuzena o celou jednu hodinu na jižní Moravě. Nakonec z toho bylo 75 minut. Stále zřejmě platí, že ČD rovná se Čekáš Dlouho. A tak jsem zase po nějaké době využila služeb mobilní kavárny Laura Coffee. Se slečnou "baristkou" jsem prohodila pár milých slov, "politovala" ji, že musí stát v téhle zimě na jednom místě, i když dělá úžasnou práci a ona mi na oplátku dala kartičku na šesté kafe zdarma. A to se vyplatí :) Jejich cappuccino zahřálo i na duši.
Dlouhý čas jsem si krátila taky čtením "odborné literatury". Tohle na cestování miluju - ten výplach mozku. Jednou za čas je to fakt třeba, aby se člověk z těch validní, recentní, signifikantní, koherentní a podobných totálně nezbláznil. A pak vlak konečně přijel. Haleluja!
Jenda mě tentokrát vzal do Modré. A že je M(m)odrá dobrá, to je jasná věc. Dřevěná rozhledna v Modré u Uherského Hradiště slibovala velkolepou podívanou. Z 12ti metrové výšky 168 metrů nad mořem. Údajně z ní jdou vidět Vizovické vrchy, Zlínská vrchovina, Bílé Karpaty, Chřiby, Pálava a Hostýnské vrchy. Jenže, foukalo jako o závod. Takže se nám povedlo vylézt pouze do "prvního patra". Nebudu lhát, že i tohle byl pro mě docela úspěch, protože mi teda výšky dvakrát nevoní a nesnáším, kdy si vidím dolů pod nohy. Ještě více obdivuju Jendu vzhledem k jeho pohybovému omezení (ano, je to můj pacient ... nejoblíbenější pacient). Povichr zesiloval, a tak jsme se nakonec rozhodli (dobře, já jsem rozhodla), že si další patro necháme zase na příště. Ať se máme na co těšit :)
A pak nás čekala procházka. Pohádka. Fakt krása střídala nádheru. A ten klid. Prošli jsme se kolem Konventního rybníku na jižním okraji Modré proti Archeoskanzenu a hotelu u Velehradu. Podzimní příroda opět nezklamala. A vůbec nevadilo, že bylo pošmurno. Pod rybníkem vedla i nějaká (zřejmě) cyklo stezka. Tady by se běhalo. Asi si příště do baťůžku přibalím tenisky :)
Sice stále tvrdím, jak moc jsem městský typ, ale tady ... pokaždé jen lapu po dechu a závidím ... ten klid a pohodu. Tu náturu. Slušnost. Pokoru. Přátelskost. Víno. I pálenku. Nejhorší na jižní Moravě je to, že čas tady strašně utíká a než se naděju, jen zase "čas" jet zpátky domů. Pevně věřím, že příště nás čeká Archeoskanzen, který nám loni díky dešti nevyšel. A pak taky Živá voda - prosklený tunel pod vodou. Díky Jedno za parádní odpoledne, i když nám z něho České Dráhy sebraly přes hodinu. A asi není třeba zmiňovat, že na zpáteční cestě bylo opět zpoždění. Ale až po druhém přestupu. Jak jinak taky :) Budu se těšit na příště. Nebudu. Už se těším :)
Žádné komentáře:
Okomentovat