Paříž. Počátek dvacátého století. Byla zřejmě krásná (aspoň
to říkali). Tmavě kaštanové vlasy do pasu. Velké hnědé oči. Ty oči byly hluboké
jako studna. Plochý hrudník a útlý pas. Nevinná tvář, která klamala. Tak
dokonale, že jen málokdo uvěřil, kolik je ji opravdu let. Ty oči byly
uhrančivé. Zamotaly hlavu nejednomu. Ať byl chudý nebo bohatý. Mladý či starý.
Svobodný nebo zadaný. Za denního světla byla stydlivá až plachá. Za noci a za
záře neonů, těžkého dýmu a hlasité hudby (nejen) šansonu se měnila k nepoznání.
Možná za to mohl i likér. Sundávala snad nějakou masku? Nebyla úplně chudá, ale
ani bohatá. I když mohla. Nejednou. Pokud to bylo možné, sedávala přes den v blízkosti
Sacré-Coeur. Většinou s Balzacem, Hugem nebo Zolou. V papírové podobě
samozřejmě. Mnozí se (mylně) domnívali, že si to místo oblíbila zřejmě proto,
že z něj dobře viděla na to, kým vlastně je. V konečném důsledku na
tom byl kus pravdy. Sacré-Coeur si ale zamilovala z jiného důvodu. Ten výhled
byl famózní. I přes to, že se věže katedrály přísně neupínají k nebi a k Bohu,
věřila, že ji tady bude odpuštěno. Chtěla být přece jen „šťastná“. Se
zapadajícím sluncem scházela úzkými uličkami na Pigalle do uliček hříchu, k Moulin
Rouge. Krajky na děrovaných punčocháčích. Stažený korzet. Nadýchaná sukně.
Těžký parfém a oblaka dýmu. Jak milovala ten čerstvý vzduch nad Montmartrem.
Bavil ji obdiv všech. A málo jich nebylo. Mohla se několikrát dobře vdát. Utéct
pryč. Žít. Lépe žít. Jenže je nemilovala. Hlupačka. Byla miláčkem pařížské
smetánky a vlastně ji jejich peníze lepší život umožnily. Na co nebo spíš koho
čekala? Milovala jeho. A možná, že nakonec i on ji. Ale nikdy si ji vzít
nechtěl. Ani nemohl. A nač mít milenku doma, když ji mohl „nezávazně“ vídat
tady. Rozuměli si. Často si jen tak vykládali.
Nakonec ji pořídil byt ve
zvýšeném přízemí domu č. 11 na Boulevardu de la Madelaine, kde přijímala své klienty z lepších vrstev.
Nikdy však nepřestávala věřit, že si ji jednou vezme. Dřív, než ji tuberkulóza
zcela zničí. Ačkoli věděla, že její osud je nevyhnutelný, odmítala slevit ze svého
rozmařilého života a snažila se ho i nadále užívat plnými doušky, co jen to šlo
…
Existuje
minulý život? Máte někdy pocit, že jste již někde byli, něco viděli, zažili,
cítili.., i když dobře víte, že je to poprvé? Možná nic před a po není. Ale
záleží na tom?
PS – určitě se
znala s Coco Chanel :)
Žádné komentáře:
Okomentovat