Winter Run

Minulý týden jsem vůbec poprvé vyběhla v zimě. Na sněhu. Bylo mínus pět. Všude byla tma. A krásně sněžilo. Běžecká premiéra. A nejen tím, že šlo o tu zimní. Přidala jsem si další běžeckou „tečku“ na světě. Proběhli jsme se totiž s basketbalistou kolem mnichovského Nymphenburgu. 

Krásných mrazivých sedm (basketbalista skoro devět, jinak by s ním nebyla řeč. Ještě že jsem musela čůrat :) A taky to byl vlastně trénink na dnešní první letošní závod.

 Winter Run 

Já se rozhodla „jen“ pro čtyřku. Basketbalista nemohl jinak, takže to měl za osm. Zima byla docela slušná, ale to nikomu z něco málo přes pětiset nadšencům (to byli regulérně přihlášeni ještě včera, ale dalo se přihlásit i dneska přímo na místě) vůbec nevadilo. Nebudu lhát, že jsem nebyla nervózní. Byla. Už od samého rána. A zase to mělo stejný scénař. Co když to nedoběhnu? Co když budu poslední? No boha, tak budu poslední. Vždyť jde o to, užít si to! 

Vyzvedli jsme si registrační čísla

a měřící čip na tenisku.

 A v pravé poledne jsme vyrazili v Komenského sadech vstříc zimní ostravské přírodě. Start byl trošku o „hubu“, dost to klouzalo a tak jsem musela předbíhat po zasněžených kluzkých krajích i mimo trať. Ale nespadla jsem. Hlavně jsem si říkala, že nesmím přepálit začátek a nechat se moc vyhecovat, abych to nemusela doklouzat po čtyřech. Sice to byly čtyři kiláky, ale běžet sněhem nebyla sranda a já brzy cítila nohy. Ale paradoxně mě ani jednou nepíchlo v koleni. Asi jsem si ho dobře ráno zatejpovala :) Běželo se mi dobře. Dost lidí se mi překvapivě povedlo i předběhnout, nezpomalit a nezastavit. 

Se dvěma holkama jsme se tak nějak „tahaly“. Chvíli byla první ta, pak jsme se promíchaly a pořád dokola. Říkala jsem si, že si je nemůžu nechat utéct. A nakonec se mi podařilo je předběhnout :) Huráááá. Dala jsem si na začátku určitý cíl, jak bych chtěla doběhnout. A povedlo se :) Jsem spokojená!!!
 Já chci taky medaili. 

... S „během“ mě baví svět ...

PS - odměnu jsme si dneska snad zasloužili :) 

Běž si pro svůj sen

Když se sen stává skutečností. Nehledě na to, že jsem si na něj musela o něco dýl počkat. Když jsem byla v Central Parku poprvé před osmi lety, ani ve snu by mě nenapadlo, že bych ho někdy chtěla proběhnout. Vlastně mě v té době ani nenapadlo, že bych někdy a někde běžela. Běh? To bylo něco jako sprosté slovo. Muka. Trest. Trápení. 1500 m na základce (neskutečných 6 a půl kol na antuce, dodnes si živě pamatuji tělocvikářku a její: „Už jenom pět“!!!) a gymplu (kolikrát jsme vymýšleli, jak si tu trasu kolem řeky zkrátit a jak tu vodu efektivně a nenápadně přebrodit). Tehda jsem ani nedobíhala na tramvaj nebo na krátkou zelenou pod olomouckou fakultkou. To jsem si raději na rozdíl od spolužaček počkala na další!!! Když jsem byla v Central Parku podruhé tři roky zpátky, nebyla jsem na tom jinak. Ano pamatuji si, že tam lidi běhali, ale tehda jsem si nejspíš říkala, že jsou praštění … Jenže … Časy se mění. Stejně jako jsem si přála strávit Vánoce v New Yorku, stejně tak jsem si v posledním roce přála proběhnout CP. Rok jsem sledovala fotky na Instagramu těch, kteří to štěstí měli. „Iritovaly“ mě dvě modelky (češka Adéla Čápová a brazilka Iza Goulart), které v CP běhaly víc než pravidelně a jejich vzdálenosti (o postavách nemluvě) byly ohromující. A co potom Maraton v New Yorku, jehož součástí je CP taky? A tak jsem se těšila o to víc. Když jsem pak už věděla, že se mi jeden ze snů letos (vlastně už loni) splní a já ty Vánoce v NY fakt strávím, nemohlo být nic víc, než ten Central na Štědrý den proběhnout. Jenže … Já míním, zdraví mění. Ke konci Floridy jsem chytla „angínu“ a příšernou rýmu. Na Štědrý den jsem byla ráda, že jsem část NY zvládla vůbec projít pěšky, se slzavýma očima a plným nosem, s knedlíkem v krku. Basketbalista byl odhodlaný jít. A já mu to strašně záviděla. A ještě víc, mě to všechno mrzelo. A i když jsem si to ráno pohrávala s myšlenkou, že to přece jen zkusím (i za cenu, že zbytek dovolené budu trpět jak kůň, ačkoli jsem dobře věděla, že je to fakt blbý nápad a nemám na to), výchovné rady a „jedovaté“ poznámky otce a sestry Petry na mou osobu, nakonec zlomily i basketbalistu, který mi dal „krásný vánoční dárek“. Solidárně nešel :) Budiž mu odpuštěno, že šel ten následující a celý den básnil o tom, jak moc úžasné to bylo, jaký trhl rekord, jak všechny předbíhal a jak ho ti lidi hecovali. Jen si užij svých patnáct minut slávy :) 

A pak se rok s rokem sešel. 1. 1. 2016 byl můj den. 

Den, kdy jsem poprvé běžela Central Parkem

I když Vám to možná přijde úsměvné a nepochopitelné, pro mě to byl velký zážitek. Takové „kolektivní“ běhání, nadšení a „nezájem“. Všichni běží. Mladí i staří (aktivní běžci důchodci tady nejsou ničím neobvyklým). Tencí i širocí. Pomalí i rychlí. Hobbíci i závoďáci. „Vystajlovaní“ do nejnovějších kolekcí známých sportovních značek, ale především v obyčejných vygajdaných teplácích a domácím tričku. S nejmodernějšími teniskami, prošlápnutými křustkami, barefooty nebo i naboso. Prostě kdokoli! A nikdo se na nikoho divně nedívá. Všichni jsou „tým“. Táhnou se, motivují, nevzdávají. Tady běhá opravdu každý. Bez ohledu na cokoli! A i když byly teploty lehce nad nulou, běželo se mi fakt skvěle a ani mě nenapadlo myslet na to, že by mi mohla být zima (nemohla, byla jsem dokonale vybavena běžeckými zimními věcmi z Floridy). Pravda, že jsem potkala několik běžců v krátkém rukávu nebo kraťasech. Extrém byla holka, která měla pod kraťasama totálně červené zmrzlé stehna. A ještě větším úletem pak týpek v kraťasech, bez trička a naboso. Why not? 

Protože basketbalista trhal běžecké rekordy, běhávala jsem za ním a „sama“. 

Vysvětlil mi trasu. Jednoduché. Jak na oválu. Občas jsem ho zahlédla před sebou a on mi ukázal, kam dál. Jenže … Běžela jsem dle jeho pokynů a běžela jsem dlouho. Přišlo mi, že tudy jsme minule neběželi a že jsem asi špatně. A tak mě sotva pár metrů před místem, kde mě čekal, nenapadlo nic lepšího, než se otočit a běžet zpátky k odbočce, u které mi prvně ukazoval, kam dál. Nebyl ale ani tady. A já tam nikdy předtím taky nebyla. Byla jsem zmatená. Ztracená. Ztratila jsem se na „atletickém ovále“. Nadběhla jsem si asi dva kilometry. 

A byla jsem nasupená. Ale ŠŤASTNÁ!!!

Všechno dobře dopadlo a za hříšné prachy českého operátora jsem basketbalistovi zavolala, abych zjistila, že nás od sebe dělilo sotva pár metrů. Nevadí. Aspoň jsme se dokonale a dlouze proběhli. A já se ujistila, že můj orientační smysl je víc než děsivý! Stálo to za to! Za všechny prachy. 

Doufám, že se tady zase brzy proběhnu. Třeba na jaro. Nebo v létě? Nebudu se zlobit ani za podzim. A vlastně i v zimě se tady běhá parádně :)

PS - žádný sen není černobílý ...

Střípky z cest - USA 12/12 New York

Thursday - Sunday 12/31/15 - 01/03/16 

Silvestr. Poslední den v roce. Na jednom metru čtverečním je najednou v NYC pětinásobek lidí. Times Sqaure je ohraničené zátarasy od dopoledních hodin, některé ulice kolem jsou uzavřené, stejně jako Central Park. Všude NYPD - New York Police Department. Nikdo neodporuje. Jak se řekne, tak je. Policie = respekt. Tady to tak opravdu funguje. Bydlíme zase v Salisbury hotelu na 57th Street. 

Do Central Parku to máme pár kroků, na Times Square zdáli dohlédneme. Ohňostroj a padající kouli(tzv. americké jabko) tady chce vidět snad každý. Podle jednoho z oficírů je to každý rok to samé. Stojí, dívá se, koule padá. Nudná práce posledního prosince. Zaslouží si obdiv. Asi dvě hodiny před půlnocí je docela krásně vidět. Lidí není "až tolik"... A tak se ještě vrátíme na pokoj, popíjíme piva (ty jsou v USA dostupnější než jiný alkohol) a hrajeme Dobble (mimochodem úplně úžasná společenská hra, kterou není problém sbalit na cesty). Venku totiž značně přituhlo, dokonce začal poletovat sníh. Před půlnocí vycházíme do ulic bez sestry Petry, která se rozhodla, že padající kouli oželí (správná volba). Basketbalista má v kapse v papírovém sáčku panáka Magistra, já na hlavě novoroční korunku (bez komentářů prosím :) 

Lidí je najednou (překvapivě) mnohem víc než prvně. Není sranda se někam prodrat. Ke všemu policisté uzavírají i další části ulic. A pak to přijde. Pět ... Čtyři ... Tři ... Dva ... Jedna ... Koule padá. Před námi černý dým... Z ohňostroje prd.

 Nicméně když se otočíme zády, vidíme nádnerný ohňostroj nad Central Parkem. Na Times Square bylo milion lidí. Uff. Všude zní Happy New Year. Lidé se fotí. Objímají. Líbají. Filmy nelhaly! Je mi smutno. Jsme daleko a přece blízko. 

 

 Friday 01/01/16 

První den nového roku. Plní se mi sen (ale o tom v samostatném příspěvku). Zbývá dva a půl dne téhle báječné dovolené. Čekat na ni celý rok, nebylo snadné! Ale vyplatilo se!!! Venku je obrovská zima, teploměr okazuje nulu. Zbývá nám obhlédnout ještě pár míst, na které buď nevyšel čas nebo nepřálo počasí. Empire State Building. Na Empiru jsme s basketbalistou byli spolu už dvakrát. Nikdy ale ne v zimě. Výhled stál za to. Jenže ... Nový rok přilákal mraky turistů. Čekací doba je skoro dvě a půl hodiny. Ideální na zmrznutí. Rozhodneme se, že to zkusíme další den brzy ráno. Situace je stejná, ne-li horší. Táta je zklamaný. Zkusíme to znovu večer, ale bohužel stejně neúspěšně. Empire je symbol NY v pravém slova smyslu. Barevná světla večer zdůrazňují vrchní patra a špičku. Barvy se mění skoro každý den a připomínají národní svátky, slavnosti, sportovní události aj. S výškou 381 m sebrala prvenství nejvyššímu (jen o pár měsíců staršímu) mrakodrapu Chrysler Building. No a pak ji zastínily Twins Towers, po jejichž zřícení znovu převyšovala všechny budovy města až do dostavení nového World Trade Center.

Flatiron Building. Žehlička. Od Empiru to není daleko. Flatiron Building je další z mnoha krásných budov NY. Jeden z nejstarších mrakodrapů. Zdůrazňuje rozvětvení ulice na Fifth Avenue a Broadway. A je součástí klasického komplexu budov, který dokresluje speciální půvab malého Madison Square Parku. 

 

A protože je blízko 34th Street a Harold´s Square, zapadneme do třípatrové Victoria´s Secret. Spousta lidí (fanatické ženy, muži sedí u východu nebo po stranách obchodu, ani nevím, jestli je tady wifi, my máme rozchod, takže se tady s náma nikdo nenudí) dokáží nakupování značně zhnusit, ale nakonec se mi povede najít to, co jsem si vyhlídla. Novoroční SALE taky nejsou od věci a hlavně jsem od Ježíška (američanky Sister Pety) dostala poukázku :) D Ě K U J I !!!  

 Statue of Liberty. Socha svobody. Dar francouzů. 46 metrů vysoká a 226 tun těžká zelená dáma stojící na skalnatém ostrově, asi 5km od Manhattanu. Lady Liberty drží v levé ruce Deklaraci nezávislosti USA, v pravé pochodeň svobody (ta v noci září nad NY přístavem) a stojí na rozervaných poutech otroctví. Po předchozích zkušenostech k ní neplujeme na výletní lodi, ale volíme levnější variantu. Ferry na Staten Island. I z ní je socha krásně vidět. Nemluvě o Manhattanu a World Trade Centru. Sestra Petra bude tuhle cestu absolvovat dvakrát denně při cestě do a z práce.  

 

Saturday 01/02/16 

SoHo. Dříve bohémská oblast umění. Dneska už spíš exkluzivní nákupní čtvrť. Pomalu zanikající obraz starousedlictví a nástup moderních trendů. Do oblasti moderního SoHo se údajně vůbec nehodí Housing Works Bookstore and Cafe - prostor pro odpočinek ve shonu velkoměsta.

 Vycházka ze spodní street až na hotel. Jsme ušlapaní, unavení a šťastni. Naše výprava se pomalu blíží ke konci. Je na čase se vrátit domů. Vracet se budeme ale jen ve třech. Sestra Petra se na deset měsíců stává newyorčankou a nastupuje do práce. Snad ji její vysněná země přinese štěstí! Deset měsíců života a práce v NY bych si dokázala představit, ale ne sama! O to víc ji v jejim rozhodnutí obdivuji. Ale neboj Petro, my se určitě brzy objevíme :)   

Poslední večer je ve znamení lehkého balení (já to nechávám na ráno a doufám, že nade mnou někdo nakonec zlomí hůl a pomůže mi), čtení a hlavně zmrzliny!

Sunday 01/03/16 

Co by to bylo za zakončení vysněné dovolené bez raního běhu v Central Parku (tomu fakt musím věnovat samostatný příspěvek, to je víc než Victoria´s Secret :) 

Po krásných, ale fakt náročných osmi kilometrech se mi podaří zabalit i kufr ... No dobře ... Pomáhá mi sestra Petra. Nálada je mírně "pošmurná". Jednak už poletíme domů a jednak tu sestra Petra zůstává (live your dream!). Není to ale přece tak daleko :) 

 Jakmile se naše cesty na Penstationu rozdělí a my tři se vydáme vlakem na Newark, uvědomím si, že se zase pomalu, ale jistě vracím do reality. Ne že by tyhle báječné tři týdny nebyly realitou, ale ... 

Díky zpoždění se dostaneme na checkin jako poslední. Už nejsou žádná místa v letadle vedle sebe. Dost mě to rozhodí. Pověrčivost? Ne že bych se létání přímo bála, ale vždycky jsem o něco klidnější (hlavně při turbulencích), když mám basketbalistu vedle sebe. Jak malé děcko! Protože si už druhým dnem preventivně zase píchám :), ve spěchu naberu povrchovou žilku, takže se mi z břicha "valí" červená. Kéž bych měla modrou krev :) Mdloby ustojím. Pro jistotu si raději svleču mikinu. Cizí krev mi nevadí. Vlastní někdy ano. A čím je ji méně, tím paradoxně hůř. K tomu mých tlakových 110/60 ... Ideální kombinace sebou švihnout :) S nakaboněným ksychtem nastupuji do letadla. Stud stranou, je na čase otevřít pusu a jednat. Vydýluju místo s nějakým klukem přes uličku, který letí sám. Mám basketbalistu vedle sebe. Na natažení ruky :) Hurá domů. Teda nejprve do Frankfurtu. 

Teď už jsem zpátky nohama na zemi. Šest hodin dopředu. Unavená. Obávám se, že jet leg mě nemine. Zítra do práce a pořádné zimy. Děkuji za vše. Všem. Hlavně vám třem. Hlavně basketbalistovi. Na rozdíl od něj bych se ztratila už na letišti ve Vídni a nikam bych ani neletěla.

 See you New York City

PS - i kdybych tímhle blogem někoho otravovala (nemusí to na druhou stranu číst, že jo?), jsem za něj vděčná!!! Povedla se mi smazat velká část veškerých mých fotek z disku ... Krutý návrat do reality! Myslím, že nejedno škodolibé oko zatleskalo.

Už velmi dobře rozumím tomu, že vzpomínky vám nevezme nikdo!!!