Když se sen stává skutečností. Nehledě na to, že jsem si na
něj musela o něco dýl počkat. Když jsem byla v Central Parku poprvé před
osmi lety, ani ve snu by mě nenapadlo, že bych ho někdy chtěla proběhnout.
Vlastně mě v té době ani nenapadlo, že bych někdy a někde běžela. Běh? To
bylo něco jako sprosté slovo. Muka. Trest. Trápení. 1500 m na základce
(neskutečných 6 a půl kol na antuce, dodnes si živě pamatuji tělocvikářku a
její: „Už jenom pět“!!!) a gymplu (kolikrát
jsme vymýšleli, jak si tu trasu kolem řeky zkrátit a jak tu vodu efektivně a
nenápadně přebrodit). Tehda jsem ani nedobíhala na tramvaj nebo na krátkou zelenou
pod olomouckou fakultkou. To jsem si raději na rozdíl od spolužaček počkala na
další!!! Když jsem byla v Central Parku podruhé tři roky zpátky, nebyla
jsem na tom jinak. Ano pamatuji si, že tam lidi běhali, ale tehda jsem si
nejspíš říkala, že jsou praštění … Jenže … Časy se mění. Stejně jako jsem si
přála strávit Vánoce v New Yorku, stejně tak jsem si v posledním roce
přála proběhnout CP. Rok jsem sledovala fotky na Instagramu těch, kteří to
štěstí měli. „Iritovaly“ mě dvě modelky (češka Adéla Čápová a brazilka Iza
Goulart), které v CP běhaly víc než pravidelně a jejich vzdálenosti (o
postavách nemluvě) byly ohromující. A co potom Maraton v New Yorku, jehož
součástí je CP taky? A tak jsem se těšila o to víc. Když jsem pak už věděla, že
se mi jeden ze snů letos (vlastně už loni) splní a já ty Vánoce v NY fakt
strávím, nemohlo být nic víc, než ten Central na Štědrý den proběhnout. Jenže …
Já míním, zdraví mění. Ke konci Floridy jsem chytla „angínu“ a příšernou rýmu.
Na Štědrý den jsem byla ráda, že jsem část NY zvládla vůbec projít pěšky, se
slzavýma očima a plným nosem, s knedlíkem v krku. Basketbalista byl
odhodlaný jít. A já mu to strašně záviděla. A ještě víc, mě to všechno mrzelo. A
i když jsem si to ráno pohrávala s myšlenkou, že to přece jen zkusím (i za
cenu, že zbytek dovolené budu trpět jak kůň, ačkoli jsem dobře věděla, že je to
fakt blbý nápad a nemám na to), výchovné rady a „jedovaté“ poznámky otce a
sestry Petry na mou osobu, nakonec zlomily i basketbalistu, který mi dal
„krásný vánoční dárek“. Solidárně nešel :) Budiž mu odpuštěno, že šel ten
následující a celý den básnil o tom, jak moc úžasné to bylo, jaký trhl rekord,
jak všechny předbíhal a jak ho ti lidi hecovali. Jen si užij svých patnáct
minut slávy :)
A pak se rok s rokem sešel. 1. 1. 2016 byl můj den.
Den,
kdy jsem poprvé běžela Central Parkem
I když Vám to možná přijde úsměvné a
nepochopitelné, pro mě to byl velký zážitek. Takové „kolektivní“ běhání,
nadšení a „nezájem“. Všichni běží. Mladí i staří (aktivní běžci důchodci tady
nejsou ničím neobvyklým). Tencí i širocí. Pomalí i rychlí. Hobbíci i závoďáci. „Vystajlovaní“
do nejnovějších kolekcí známých sportovních značek, ale především
v obyčejných vygajdaných teplácích a domácím tričku. S nejmodernějšími
teniskami, prošlápnutými křustkami, barefooty nebo i naboso. Prostě kdokoli! A
nikdo se na nikoho divně nedívá. Všichni jsou „tým“. Táhnou se, motivují, nevzdávají.
Tady běhá opravdu každý. Bez ohledu na cokoli! A i když byly teploty lehce nad
nulou, běželo se mi fakt skvěle a ani mě nenapadlo myslet na to, že by mi mohla
být zima (nemohla, byla jsem dokonale vybavena běžeckými zimními věcmi z Floridy).
Pravda, že jsem potkala několik běžců v krátkém rukávu nebo kraťasech.
Extrém byla holka, která měla pod kraťasama totálně červené zmrzlé stehna. A
ještě větším úletem pak týpek v kraťasech, bez trička a naboso. Why not?
Protože
basketbalista trhal běžecké rekordy, běhávala jsem za ním a „sama“.
Vysvětlil
mi trasu. Jednoduché. Jak na oválu. Občas jsem ho zahlédla před sebou a on mi
ukázal, kam dál. Jenže … Běžela jsem dle jeho pokynů a běžela jsem dlouho.
Přišlo mi, že tudy jsme minule neběželi a že jsem asi špatně. A tak mě sotva
pár metrů před místem, kde mě čekal, nenapadlo nic lepšího, než se otočit a
běžet zpátky k odbočce, u které mi prvně ukazoval, kam dál. Nebyl ale ani
tady. A já tam nikdy předtím taky nebyla. Byla jsem zmatená. Ztracená. Ztratila
jsem se na „atletickém ovále“. Nadběhla jsem si asi dva kilometry.
A byla jsem
nasupená. Ale ŠŤASTNÁ!!!
Všechno dobře dopadlo a za hříšné prachy českého operátora jsem
basketbalistovi zavolala, abych zjistila, že nás od sebe dělilo sotva pár
metrů. Nevadí. Aspoň jsme se dokonale a dlouze proběhli. A já se ujistila, že
můj orientační smysl je víc než děsivý! Stálo to za to! Za všechny prachy.
Doufám, že se tady zase brzy proběhnu. Třeba na jaro. Nebo v létě? Nebudu se zlobit ani za podzim. A vlastně i v zimě se tady běhá parádně :)
PS - žádný sen není černobílý ...
Žádné komentáře:
Okomentovat