Není důležité vyhrát ...

Nikdy není nic lepšího než spojit příjemné s užitečným. Není nad to, bourat bariéry, které si stejně většinou vytváříme my sami. A není nad to, udělat velkou radost naprostou maličkostí.. A to všechno dohromady a vlastně ještě víc jsem mohla na vlastní kůži (nebo nohy? :) zažít v rámci asistovaného běhu s prostým, ale zcela výstižným názvem JOY RUN Asistovaný běžecký závod s handicapovanými dětmi a mladými lidmi. Krásných 6 kilometrů v bezvadném týmů s úžasným Marečkem v "kočárku". I kdybych tady napsala cokoli a snažila se na "papír" dostat všechny své pocity, nepovedlo by se mi to.. Tohle se musí zažít!!! Jakou radost udělá blbých pár kilometrů v městském parku, rychlá jízda i šnečí ploužení (záleží, kdo z nás kočár "vezl", já byla v porovnání s kluky v týmu za toho šneka), proběhnutí cílové pásky, úžasní a povzbuzující diváci, zasloužený pohár pro "naše malé bojovníky" i medaile pro nás ostatní. A je jedno, že není ze zlata, stříbra nebo bronzu. I kdyby byla z brambory, udělá mnohem větší a upřímnější radost než drahý kov. Pohybuji se mezi handicapovanými lidmi a dětmi už od gymplu. Ale stejně mě vždycky něčím mile překvapí. A to něco je jejich upřímnost, zejména pak radost. Děkuji za to, že tohle byl můj první běžecký závod, protože opravdu není důležité vyhrát.., ačkoli jsme ten den vyhráli vlastně úplně všichni, protože každý z nás si zboural nějakou svou bariéru. Tak snad se třeba příští rok potkáme :) A když ne na asistovaném běhu, tak třeba na jiné akci, určené handicapovaným kamarádům, kterých kluci organizátoři pořádají přes rok spousty. Zbořme bariéry!!!

Dobrou noc

Je večer ... Jako každý den. Chystám se spát. Po celém dni jsem utahaná jako kotě. Zalehnu do peřin, zavřu oči a usínám ... Nebo spíš doufám, že usnu. Jenže uběhne 10.., 20.., 30.., 45 minut ... Převaluji se z boku na bok, chvíli to zkouším i na zádech, v závalu vzteku a zoufalství snad i na břiše. Možná to příště zkusím hlavou z postele :) Naducám si polštář. Převrátím si peřinu na "studeno". Tenhle výraz mám z dětství. Pamatuji si, jak jsem prosila babičku, aby mi dala peřinu na studeno a přikrývka mě pak příjemně chladila. Očima (omylem!!!) zabloudím na hodiny. Už dávno bych přeci měla spát, vždyť za pár hodin vstávám. Začínám panikařit. Čeká mě přece celý den v práci, budu nevyspaná, nevstanu .., to mi na usínání moc nepřidá. Nejvíc mě na tom všem štve vedle mě spokojeně oddychující přítel. Sladce spí, nehledě na to, že vstává skoro o dvě hodiny později než já.  Snažím se uklidnit, vždyť o nic nejde. Vstávám před šestou, osm hodin budu "běhat" v práci, budu milá, usměvavá a komunikující ... 

Pod očima nebudu mít pytle, oči jako angorák a nebudu vypadat jako vyoraná myš. A tak co, vyspím se zítra. Už jsem přece zažila pár flámů až do rána a ráno jsem musela fungovat. Co naplat, že mi už deset let není osmnáct a tolik  nevydržím :) Když vystřídám všechny polohy (i tu hlavou dolů), přistoupím k počítání oveček. Do stovky je to nadějné... Při sto padesáté ovečce mám sto chutí, nasadit jednoho vlka, aby je všechny sežral! Dvoustá ovečka mě opravdu vytáčí, možná bych měla počítat ovčí sýr. Matně si z fakulty vybavuji, že pokud člověk neusne do nějaké doby (i kdybych nezabrala celou noc, stejně si nevzpomenu na její trvání :), měl by změnit činnost. Možná bych mohla probudit přítele :) Myslím, že by z klidné bezesné noci byl docela pořádný cirkus.

Máte nějaký svůj zaručený recept, jak na to? Co děláte, když nemůžete usnout? Počítáte ovečky? Zkoušeli jste teplé mléko s medem? Nebo si třeba jdete číst? Když jsem studovala a čekaly mě zkoušky nebo státnice, sto procentní záruka toho, že usnu, bylo učení :) Mohla jsem předtím vypít klidně kýbel kávy (paradox je, že jsem ho na výšce ještě nepila) a sotva jsem otevřela skripta, ztěžkla mi víčka, začala se mi otevírat pusa a já zvesela zívala a zívala :) A v cuku letu jsem spala jako nemluvně! 

Tak uvidíme, jak tomu bude dnes. A kdybyste přece jen nemohli usnout, tak si třeba zazpívejte:

                Existuje jenom jedna cesta,

             člověk by chtěl, ale nemůže přestat.

               Oči koukají upřeně vzhůru,

             nevím, kolik je, ale já jsem vzhůru.

                Zastavit rozjetá přemýšlení,

              tak to teda vůbec snadné není.

         Musím se vyspat teď a ne zítra v práci, 

           mezitím venku začínají zpívat ptáci.

                  Tak jako světlo se zhasíná,

                   tak i já bych si přála usínat ...                                     

15 minut slávy

Dnes jsem byla na výstavě Andyho Warhola - 15 minut slávy... Warholovu tvorbu mám ráda. Líbí se mi pop art, baví mě Velvet Underground a vlastně mě už od gymplu fascinuje "bohémský život". Záměrně ho dávám do uvozovek, protože nic není jen černobílé a ortodoxní. Samozřejmě mám k němu i řadu výhrad. Trocha definice při nedělním večeru. Bohémství - cituji paní Wikipedii.
Bohémský styl života se často spojuje s trávením času ve společnosti ostatních (nezřídka podobně orientovaných lidí - každý snad tráví svůj čas ve společnosti lidí, kteří smýšlejí podobně jako on nebo ne?), v kavárnách - jsem stoprocentní bohém :), pořádáním intelektuálních večírků (po pár panácích, skleničkách nebo kryglech je to zaručeno), užíváním drog a alkoholu (za svůj mozek i játra si zodpovídáme každý sám). Kromě toho byli bohémové známí i svým osobitým postojem k politice (a jéje, já mám osobitý postoj úplně ke všemu, nehledě na mou neskutečnou kritičnost), otevřeností k předmanželskému sexu (bez komentáře), bujarým společenským životem a všeobecným užíváním si života plnými doušky.







Podtrženo sečteno, být bohémem je vlastně úžasné (ano samozřejmě, že všeho s určitou nebo určitým m(M)írou. Ale ještě zpátky k Andymi Warholovi a dnešní vernisáži. Byla to barevně strávená hodina nedělního odpoledne a zrovna ve chvíli, kdy naopak nebe nehrálo všemi barvami (počasí se mnou stále drží "basu" :)





... Dovolte mi (i "ty" Andy) pár tvých slov...


„Nakupování je pro Ameriku mnohem typičtější než přemýšlení a já jsem neuvěřitelně americký."



„Chci, aby mi záleželo na lidech, ale jde to těžko."



„Lidské sny jsou to, co dělá lidem problémy. Když nebudete mít sny, nebudete mít problémy, protože budete brát prostě jen to, co je. Ale pak budete postrádat lásku, protože láska je nalézání svého snu v lidech, kteří jej nemají. "



„Lidé by se měli zamilovat se zavřenýma očima."



„Jsem hluboce povrchní člověk."


„Jsem neobyčejně pasivní. Beru věci tak, jak jsou. Pouze se dívám, pozoruji svět."








Jestli máte špatnou náladu (třeba právě proto, že už je zase konec víkendu), najděte si pár veselých obrázků Andyho, uvařte si teplou polévku (nejlépe Campbells :), pusťte si Sunday morning (i když už je večer) a nezapomeňte, že

... každý si jednou užije svých (snad nejen)15 minut slávy ...

Aprílové Velikonoční pondělí

Krásné svátky jara .. hodilo by se ze začátku napsat. Což o to, určitě Vám všem přeji krásné svátky, jen si opravdu nejsem jistá, jestli jara. Když se momentálně podívám z okna, mám pocit, že každou chvíli musí dorazit Ježíšek. Konečně jsou Vánoce i se sněhem :) Když se ale podívám do kalendáře, trošku mi to nepasuje.  Nicméně žádný stres. Jsem si jistá, že když se z okna podívám za pár minut, bude svítit sluníčko, takže Vám budu opravdu přát stoprocentně krásné jarní svátky (nebo Velikonoce chcete li). A když se podívám za dalších pár minut, bude liják a padat kroupy. Konečně nám počasí plní naše přání. Když je teplo a svítí slunce, stěžujeme si, že je moc horko. Když prší, stěžujeme si, že je moc mokro. Když sněží a teplota rapidně padá k nule, stěžujeme si, že je moc zima. Vlastně si pořád stěžujeme. Momentálně si každý můžeme vybrat to svoje. A rozhodně to není apríl! 

Takže je možná načase schovat všechna ta vajíčka, ovečky, zajíčky.., dojíst poslední zbytku mazanců, vánoček, beránku.., dopít poslední hlty pálenek a zase vytáhnout sněhule, kabáty, čepice.. a pro jistotu si nachystat taky gumáky, deštníky a pláštěnky :) 

Děkuji ti počasí za všechny tvoje "apríly" posledních dní. Vzhledem k tomu, že jsem posledních čtrnáct dnů trávila s bacilem zavřená doma a poslední týden opravdu trpěla (ne jako muži, když mají rýmičku, daleko více :), jsem ti vděčná za tvou solidaritu! V téhle brečce, kalužích, blátě a plískanicích by se mi opravdu špatně běželo :) Když se vrátím k té "své" nemoci, tak opravdu nakonec došlo i na ta antibiotika. Poctivě jsem se co dvanáct hodin (se sebezapřením) ládovala zázračně bílou, hrozivě velkou tabletkou. S velkou radostí a nadšením jsem paní doktorce oznámila, že jsem "je" tedy nasadila, vzorně užívám a že mi chybí už jen poslední dvě a pak vyběhnu. Vyběhla ona. Naštěstí ne se mnou, ale se "škodolibým" úsměvem mi oznámila, že opravdu ještě nikam minimálně týden (slovo minimálně až příliš hlasitě zdůraznila) nevyběhnu... Skončila mi nemocenská. Venku je jako v zimě. Možná spíše na podzim. Každopádně určitě ne, jako na jaře. A pokud je jaro, tak jen malou chvíli. Takovou, kdy si maximálně stačím zavázat tenisky. Než bych vyšla z domu, byl by podzim a než bych se rozběhla, byla by zima. Zkusím to tedy ještě chvíli vydržet. Takže BUT FIRST RUN tentokráte neplatilo. 

Ale sotva jsem v sobotu rozlepila oči, shodila pyžamo, oblékla se znova jako člověk :) a vyrazila "mezi lidi" .., platilo BUT FIRST COFFEE!!! A jak svobodně chutnalo :) 

Doufám, že jste měli krásné Velikonoce... plné sněhu.., deště.., krup.., ale taky sluníčka... A hlavně doufám, že jste (nejen) je strávili ve zdraví! Protože když je člověk zdravý, je úplně jedno, jaké počasí venku je! Mějte pěkný zbytek večera a zítra huráááá do práce :)

PS - uvidíme, jak dlouho mi to pracovní nadšení vydrží :)