Je večer ... Jako každý den. Chystám se spát. Po celém dni jsem utahaná jako kotě. Zalehnu do peřin, zavřu oči a usínám ... Nebo spíš doufám, že usnu. Jenže uběhne 10.., 20.., 30.., 45 minut ... Převaluji se z boku na bok, chvíli to zkouším i na zádech, v závalu vzteku a zoufalství snad i na břiše. Možná to příště zkusím hlavou z postele :) Naducám si polštář. Převrátím si peřinu na "studeno". Tenhle výraz mám z dětství. Pamatuji si, jak jsem prosila babičku, aby mi dala peřinu na studeno a přikrývka mě pak příjemně chladila. Očima (omylem!!!) zabloudím na hodiny. Už dávno bych přeci měla spát, vždyť za pár hodin vstávám. Začínám panikařit. Čeká mě přece celý den v práci, budu nevyspaná, nevstanu .., to mi na usínání moc nepřidá. Nejvíc mě na tom všem štve vedle mě spokojeně oddychující přítel. Sladce spí, nehledě na to, že vstává skoro o dvě hodiny později než já. Snažím se uklidnit, vždyť o nic nejde. Vstávám před šestou, osm hodin budu "běhat" v práci, budu milá, usměvavá a komunikující ...
Pod očima nebudu mít pytle, oči jako angorák a nebudu vypadat jako vyoraná myš. A tak co, vyspím se zítra. Už jsem přece zažila pár flámů až do rána a ráno jsem musela fungovat. Co naplat, že mi už deset let není osmnáct a tolik nevydržím :) Když vystřídám všechny polohy (i tu hlavou dolů), přistoupím k počítání oveček. Do stovky je to nadějné... Při sto padesáté ovečce mám sto chutí, nasadit jednoho vlka, aby je všechny sežral! Dvoustá ovečka mě opravdu vytáčí, možná bych měla počítat ovčí sýr. Matně si z fakulty vybavuji, že pokud člověk neusne do nějaké doby (i kdybych nezabrala celou noc, stejně si nevzpomenu na její trvání :), měl by změnit činnost. Možná bych mohla probudit přítele :) Myslím, že by z klidné bezesné noci byl docela pořádný cirkus.
Máte nějaký svůj zaručený recept, jak na to? Co děláte, když nemůžete usnout? Počítáte ovečky? Zkoušeli jste teplé mléko s medem? Nebo si třeba jdete číst? Když jsem studovala a čekaly mě zkoušky nebo státnice, sto procentní záruka toho, že usnu, bylo učení :) Mohla jsem předtím vypít klidně kýbel kávy (paradox je, že jsem ho na výšce ještě nepila) a sotva jsem otevřela skripta, ztěžkla mi víčka, začala se mi otevírat pusa a já zvesela zívala a zívala :) A v cuku letu jsem spala jako nemluvně!
Tak uvidíme, jak tomu bude dnes. A kdybyste přece jen nemohli usnout, tak si třeba zazpívejte:
Existuje jenom jedna cesta,
člověk by chtěl, ale nemůže přestat.
Oči koukají upřeně vzhůru,
nevím, kolik je, ale já jsem vzhůru.
Zastavit rozjetá přemýšlení,
tak to teda vůbec snadné není.
Musím se vyspat teď a ne zítra v práci,
mezitím venku začínají zpívat ptáci.
Tak jako světlo se zhasíná,
tak i já bych si přála usínat ...
Žádné komentáře:
Okomentovat