Cesta za snem

Jezdit na kole je bezva. Myslím tím jezdit si pěkně svým tempem a svou vzdálenost, se zdravými a všemi čtyřmi končetinami, dokonale ostřížím zrakem a sluchem. Ujet si svou „dávku“, zastavit se, dát si třeba pivo nebo Kofolu, a zase jet dál. Když prší, nejedu. Když sněží, nejedu. Když je večer, nejedu. Je večer a spím. Prostě když se mi nechce, nejedu. Jenže co když všechno tohle není absolutně možné? JEDU! ŠLAPU! Pořád a za každé situace a každého počasí. Bez nohou, i když na cestu nevidím. Nechci, nemůžu, nejde to – tohle prostě neexistuje! Musím přidat. Říká se tomu Cesta za snem. Že tomu nerozumíte? 
Opel handy cyklo maraton 
Štafeta čtyř nebo osmi členných cyklo týmů, 111 hodin, 2222 km napříč Českou a Slovenskou republikou, 24 kontrolních bodů, které tvoří rehabilitační ústavy, spinální jednotky a speciální centra. Součástí každého týmu musí být minimálně jeden hendikepovaný „cyklista“ – handbiker nebo tricyklista a každý musí ujet minimálně 100 km. Jednotlivé týmy jsou zároveň patrony člověka, který je krátce po úrazu nebo nemoci, a který se, se svým hendikepem učí teprve žít. Pro něj jedou, potí krev a slzy, vypustí „duši“. Jak oficiální stránky říkají: Cílem je zapojit člověka z rehabilitačního ústavu nebo spinální jednotky do dění, být s ním v kontaktu, navázat přátelství, která budou pokračovat i po skončení projektu. Kromě toho, že týmy svým patronovaným mohou „vyjet“ zajímavé ceny, největší odměnou je možnost strávit společně se všemi účastníky maratonu víkend v přírodě s bohatým sportovním a outdoorovýn programem – tzv. Zážitkový víkend. Cílem projektu není primárně darovat peníze nebo hmotné dary, ale darovat zážitky, zkušenosti, motivaci a nové kamarády. Na webových stránkách 111 hodin je možné zjistit více jak o jednotlivých týmech a jejich patronech, tak týmy taky sledovat na mapě. 

Vidět, kde právě šlapou a jak dobře si vedou. A dobře si vedou všechny týmy, nehledě na to, který z nich je první. Loni měl i „náš“ rehabilitační ústav svůj tým, který jel za "mého" mladého paraplegika Jakuba. Letos jsme byli „jen“ průjezdním bodem. A přesto to byl zase velký zážitek. A především obrovský respekt, zejména „obyčejným cyklistům“ a handbikerům. Dva týmy (jak jinak než Moravskoslezský kraj a Ostrava!!!) jsou zároveň patrony našich dvou pacientů. Pro mě osobně je vítězem tým, který si říká Černí koně. Jediný tým složený pouze z hendikepovaných, kteří jedou pro hendikepovanou Dáju.

 Nejde to popsat, musí se to vidět a zažít. A ačkoli k nám kluci dorazili jako poslední, poslední neskončí. Už teď vyhráli! A pak že to nejde, nechce se nám nebo nemáme čas. My zdraví máme jen výmluvy. Pozor na to, aby nepřišly dny, kdy to opravdu už nepůjde... Ať Vám to dobře šlape a hlavně bezpečnou cestu zpátky do cíle!

PS – všechny fotky jsou z oficiální stránek 111hodin a z facebookového profilu Cesta za snem

Šífr

 To, že nejsem na veřejné opalování, jde ruku v ruce s tím, že nemám ráda ani koupaliště a bazény. Vadí mi ty kvanta lidí, hyperaktivní děti (děti mě vlastně děsí všeobecně), málo prostoru, málo vzduchu a hodně pohybu. Od té doby, co jsem celý den v práci mezi lidmi, stále mluvím a poslouchám (upřímně přiznávám, že už dokážu „vypustit“ a občas se přistihnu, že fakt nevím, o čem pacient vypráví – většinou je to ale každý den několik týdnů to samé, ne že bych byla totální ignorant, ale někdy je to fakt na zbláznění), mám ráda K L I D. Potřebuji ticho a svůj prostor. Taky nevydržím dlouho ležet a zároveň nejsem ani žádný famózní plavec. Neumím dýchat pod vodou, takže můj plavecký styl je „ala paní radová“, což je k pláči (ano, samozřejmě že nutím pacienty, aby plavali s hlavou ve vodě, jinak si ničí krční páteř :) A hlavně jsem od mala zvyklá být na štěrkovnách, přírodních „koupalištích“ nebo prostě v řece. V týdnu jsme poprvé navštívili nedaleký Šífr – zatopený břidlicový lom ve Svobodných Heřmanicích. Lom je dlouhý 500 m, široký 30-70 m a hluboký kolem 36 m. Průzračná, ale fakt ledová voda se stala hlavně rájem potápěčů. Pod vodní hladinou je možné v různých hloubkách vidět třeba ponornou kabinu Permon – velký keson, ve kterém probíhaly historické pokusy s dlouhodobým pobytem člověka pod vodou, plechovou vanu, kostru auta, dřevěný elektrický sloup nebo mořskou pannu. Ve vodě nejsou žádné rostliny a je tam minimum ryb. Potápěči dokonce umístili pod vodu tři sběrné kontejnery, do kterých se má vyhazovat nalezený podvodní odpad. Voda je sice jako led, ale krásně křišťálová. Jak to tak bývá, i tady už přišlo o život několik nejen „obyčejných plavců“, ale i profíku potápěčů. Dokonce se „traduje“, že vás může díky ledovce uprostřed lomu chytnout nejen silná křeč, ale taky vás může do hlubin stáhnout duch některého utonulého… Kromě koupání je tady famózní výhled. Z vrcholku východního srázu máte lom „jako na dlani“ a zároveň je vidět krásná krajina Nízkého Jeseníku. Temná vodní hladina se pod nohama mění po dotyku slunečních paprsků na světlejší modř a celé je to taky fakt pořádná „romanťárna“. A hlavně to ticho a klid! Letní rande = značka ideál :) Pokud zde vyrazíte, tak opatrně. Ramena a frajeřinky se zjevně nevyplácí ani ostříleným kouskům.

Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko ...

Vedra jsou k padnutí. Jasně, že v létě nebude sněžit, ale hice tohohle týdne byly fakt únavně úmorné. Osm hodin v práci, v místnosti, do které už od sedmi rána paří slunce, bez klimatizace, s větráčkem, který akorát tak rozháněl ten stojící horký vzduch. A do toho vykonávejte nějakou aktivitu. Všichni jsme doufali, že tyhle vedra zničí taky pacienty, že budou chtít víc odpočívat, ale opak byl pravdou. Byli naspeedováni jakoby místo hektolitrů vody popíjeli redbull. Bylo to únavné (víc, než obvykle a v pauze jsem neměla ani chuť na to horké kafe – divné že?). Všichni mluvili o tom, jak se odpoledne vyvalí na koupališti plné vřeštících dětí a haldy lidí, budou se grilovat na přímém slunci, občas smočí nožku v chlorované vodě a udělají dvě tři tempa (víc jich díky tomu počtu „plavců“ není možné zvládnout). Po patnácti minutách pípání „časomíry“ se otočí na druhý bok, břicho nebo záda. A pořád dokola, dokud se dokonale neopálí ze všech světových stran. Nejsem typ, který by se rád opaloval. Jednak to není zdravé!!! :) (člověk by se měl mazat nejen v létě nánosy krému s vysokým UV, i kdyby jen vystrčil nos z domu) a jednak mě to fakt nebaví. Nevydržím dlouho ležet na jednom místě a už vůbec ne na veřejném. Neříkám, že si občas nelehnu v klidu na terasu, jenže... Co chvíli vstávám... Pokud už se takhle sluním, tak si čtu. Vždycky si zapomenu vzít brýle, takže mžourám. Vstanu, jdu si pro brýle, lehnu si. Za chvíli mám žízeň. Vstanu a jdu si pro vodu. Lehnu si. Mám na něco chuť. Vstanu a jdu si pro něco „dobrého“. Piju (už dávno teplou vodu). Teče ze mě a z posledních stran knížky vím jen to, že je mi hrozně horko. Nejvíc mě štve, když jsou stránky „uťapané“ od mých zpocených prstů. A pořád dokola. Takže dokonalé čokoládové oslnivé opálení nikdy mít nebudu. Jsem divná? Většina lidí kolem mě opalování miluje. Já tuhle „aktivitu“ nechápu.

 A už vůbec nechápu opálená ramínka plavkových podprsenek, která pak sněhově září v „korzetových“ topech. Ale přece jen nejsem nejhorší. Basketbalista se slunci vyhýbá jako upír světlu. Po létě na svém těle stále nosí bílé tričko a kraťasy. V zimě lehce vybledne do téměř jednotné barvy. A v létě zase oblékne stylový bílý obleček. Proto je pro nás typická dovolená u moře, dovolenou za trest (ale absolvovali jsme téměř za deset let dvě, to je myslím si obrovský úspěch). Ale ne, že bychom neměli slunce a teplé kraje rádi, ba naopak. Pro letní dovolené si zásadně vybíráme takové oblasti, jen neležíme, ale poznáváme (což nevím, jestli je vlastně výhra… JE!!!). Dva roky zpátky to byla slunná Kalifornie, a v ní zejména nejsušší, nejteplejší a nejníže položené Death Valley (Údolí smrti), které je považováno za jedno z nejextrémnějších míst v USA s krásnými 118F. Loni pak ráj na zemi – Hawaii. Hned první den jsme se rozhodli, že teda vyzkoušíme tu „krásu“ opalování, jak všichni kolem tvrdí a mezi vlnami a surfováním, jsme občas „poleželi“ na horkém písku. Já, tmavý typ, který neměl nikdy s opalováním problém (do té doby jsem si to aspoň myslela), jsem se zapomněla namazat (nepsala jsem výš něco o tom mazání?). Basketbalista jakbysmet (aspoň prý chytne trochu barvu). K večeru jsme byli oba červení jak rajčata, každý pohyb byl neskutečně bolestivý, o dotyku nemluvě. Jakákoli vrstva oblečení byla za trest. A tak jsme při cestě z ananasové plantáže Dole hledali lékárnu. Hawaiiský „panthenol“ jsme vystříkali během jednoho večera a strávili krásnou bezesnou noc. 

Měli jsme štěstí v neštěstí, protože následující den přišly dva huríkány Julio a Iselle (které jsou zde velmi výjimečné, „fakt paráda“), se silnými 160km/h rychlostními větry a až 20ti centimetrů dešťové vody. Slunce na dva dny zalezlo. Bohužel bylo všechno zavřeno, takže nám nezbylo nic víc, než se smutně dívat na prázdnou lahvičku panthenolu. Mé zčervenání naštěstí brzy zhnědlo (takže jsem fakt dobře se opalující typ :), ale basketbalista byl posetý několika puchýři. Od té doby se mažu snad i do pyžama :) Asi zůstanu jen u „nenásilného a nenápadného“ opalování při pochůzkách po městě, běhání, poznávání… Ať se sluníte kdekoli, hlavně se namažte (povrchově samozřejmě). A já vám budu závidět ten dokonale tmavý odstín, ale určitě budu komentovat, jak moc si zahráváte se svým zdravím :) 

Výměna rolí aneb dobrý den pane profesore

 Pokaždé, když se v mém pracovním programu objeví "okno" (to znamená, že některý z mých pacientů odchází domů a mě čeká nový příjem), představuji si, koho nového mi přidělí. Vždycky si v duchu říkám: " Ať je prosím mladý. Ať voní. Ať je fajn!" Není snadné trávit 6 týdnů, 3 měsíce nebo půl roku s někým, kdo je nepříjemný prudič nebo naopak šílený urputňák. O perverzních pacientech ani nemluvě. Jsem magnet na individua. Bez legrace! Trávíme spolu každý den minimálně 20 - 40 minut pět dní v týdnu "tělo na tělo". Neznalí fyzioterapie (NE, my opravdu nejsme ti maséři :) udiveně třeští oči a nechápou, co to s tím pacientem děláme. Proč se na něj tolik lepíme? A proč na něj vůbec saháme? Proč je proboha vysvlečený do spodního prádla? Už několikrát jsem zažila žárlivé scény poloviček "mých" (nejen) spinálních pacientů. " Proč na tebe sahá? Tobě se to líbí? Proč nemáš tričko? Ty s ní něco máš? Tak máš nebo ne?" :)  Tyhle "obavy"  opravdu nejsou na místě. Fyzioterapie je o kontaktu. Oko vidí, oko není řiť :) A bez palpace by to fakt nešlo. Upřímně, je báječné si muset sáhnout na krásného chlapa (poštěstí li se), který se před vámi dobrovolně svléká, ačkoli ví, že "stejně nic nebude" a nakonec vám ještě poděkuje (ne vždy). Ale zpátky k novému příjmu tohoto týdne. Jméno (říkejme mu třeba) pana B. mi bylo povědomé z příjmové karty.  Po pročtení zdravotnické dokumentace, jejíž součástí je taky pacientova pracovní anamnéza (to je věta), se mi rozsvítilo. Je to fakt on. Můj profesor z gymplu. Vzhledem k tomu, že jsem z gympu devátým rokem a každým rokem se na něm objeví kvanta nových studentů, nečekala jsem, že by si mě pamatoval. 

I když jsme spolu strávili čtyři roky nad buňkou, kytičkami, breberkami i větší havětí, krásou lidského těla a šutry, tři roky v rámci maturitního semináře dělali různé hokusy pokusy, pozorovali skrz mikroskopy, okna i prsty a pitvali myš (tuhle pitvu si pamatuji barvitě dodnes). I když jsem byla vzorná studentka (no dobře, byla jsem šprtka) a odmaturovala na výbornou. I když jsem byla součástí rebelské třídy s dvaceti kluky  a jen jedenácti holkami.

Nestačila jsem se ještě ani představit a on už s úsměvem a překvapeným výrazem: "Barčo, jsi to ty?" Ano, jsem to já. Stále ta stejná Barča (takhle mi už léta nikdo neřekl) jako na gymplu. Nemyslím si, že bych se nějak vzhledově změnila. V průběhu těch devíti let ano (dost jsem na začátku výšky naboptnala :), ale už jsem zase stejná. Pořád jsem ta "holka (basketbalista říká holčička) z gymplu. Upřímně mě potěšilo, že si mě vybavil a pamatuje. A hned mě taky zaskočil. Tykáním. S pacienty si moc netykám, nedělá to dobrotu. A tykat si s profesorem biologie? Najednou jsem byla zase ta stydlivá studentka. Navrhovala jsem, že on mi tykat může a já mu budu vykat. Fakt mi to nešlo přes pusu. Ale nedal se. Už prý nejsem jeho studentka a on není profesor. Ke všemu se role krásné otočily. Teď "musí" poslouchat on mě. Plnit moje "domácí úkoly" a poctivě se připravovat. Škoda, že jsem tehda nebyla flákačka a on mě nedrtil. Mohla bych mu to teď pořádně vrátit :) A znáte takové to, když jsi u zkoušky nervózní, představ si zkoušejícího (profesora, učitele...) ve spodním prádle, vždyť je to taky jen člověk? ... Já si nic představovat nemusím.
Tak asi tak :)

                                                                         

K ledu

 Tropické léto je tady. A tak jsem šla k ledu ... doslova. Dostala jsem možnost podílet se jako fyzioterapeutka na letním soustředění (tohle bych řekla já) letním hokejovém kempu.  A v něm zhruba padesát budoucích hokejových Jágrů z celé republiky ve věku 8 - 19 let. Musím přiznat, že jsem z toho měla trošku obavu. Trénovala jsem sice několik let malé holčičky, kadetky i juniorky v aerobiku, vedla jsem kompenzační a strečinkový program pro malé fotbalisty (a proto vím, jaké některé "děti" dokáží být), ale s hokejisty jsem doposud neměla žádnou zkušenost. ŽÁDNOU!!! A jak to tak bývá - předsudky! Čekala jsem několik namistrovaných spratků s nosánky do vrchu, kteří zapomněli, že důležitější než si umět zavázat brusle, je slušně pozdravit. Puberťáky převracející oči, když jim budu něco vysvětlovat, opravovat je a něco po nich chtít, s nevhodnými poznámkami a dvojsmyslnými narážkami. Spletla jsem se  - naštěstí :) Uff. Byla to parta prima kluků. Někteří z nich byli roztomile stydliví a většina z nich mi vykala. Až na nejstarší článek celé "party". V čem jsem se bohužel nemýlila, byly jejich svalové dysbalance, skolióza, ploché nohy, vadné držení těla, neskutečné krepitace ve většině kloubů a bolesti. Když mě něco rozbolí, tak si říkám, že je snad trochu brzy na bolavý hřbet, křupání v kolenou a zablokovaný krk, ale když měl stejný problém a daleko častěji než já i osmiletý "Jarda"... Co bude dělat v důchodu? Možná stihne zazářit na hokejovém poli dříve, než se "rozpadne" a tak si jednou na nějaké specializované zahraniční soukromé klinice pořídí fungl nový zázračný kloubní "aparát" :) O pár let dříve 100% nové zuby. Prozatím měli kluci všechny zuby svoje, a pokud je neměli, byly to mléčňáky :) Po několika malých dětech se ve dveřích objevil zmiňovaný "nejstarší článek týmu". 

Ramenatý namakaný kluk nebo spíš muž. V Čechách trávil pár dnů prázdnin a tak se rozhodl, že se přijede jen tak rozstřílet :) právě na kemp, než zase odjede hrát do Švýcarska. Tykal mi a vykládal, jak je to veselé být v devatenácti letech na kempu s malými kluky. A "nenápadně" vyzvídal, kolik že je vlastně mi. Protože mi většina lidí obvykle nevěří, že je mi tolik, kolik je, zajímalo mě, co si myslí... Logickou úvahou dospěl k 25... S tím jsem byla spokojená a řeč odvedla jinam :) I přes to, že byl mladší o devět let, připadala jsem si... "zvláštně" (nechci napsat staře :) Nakonec se zeptal, jestli se ještě uvidíme další dny. Možná jsem si od něj (a možná raději od všech) měla nechat podepsat nějakou kartičku, až bude jednou strašně slavný a už si ani nevzpomene na nějakou (starší :) fyzioterapeutku. Na kemp dorazili taky kluci z Francie a Anglie. Věděla jsem, že dojde na angličtinu, tak jsem ještě pilovala odborné termíny a byla trochu nesvá. Když se ve dveřích objevil kudrnatý tmavovlasý "Frantík" s tlumočníkem, který mi řekl, že malý francouz ovládá lehké základy angličtiny a němčiny, docela se mi ulevilo. Po chvíli jsem pochopila, že je zbytečné si dávat pozor na gramatiku a machrovat s odbornou slovní zásobou (mám za sebou přece tu zkoušku), protože jeho roztěkané hnědé oči a nesmělý úsměv mluvily za vše. Painful neznal, takže jsme si kromě yes vystačili ještě s au :)  Poslední, kdo mi ještě výrazně utkvěl v paměti byl malý (asi sedmiletý?) Kryštof z Písku. Probrali jsme písčité sochy na nábřeží řeky Otavy, které si pamatuji z dávné letní dovolené. V té době pravděpodobně ještě ani Kryštof nebyl na světě :) Na závěr se ve dveřích objevila Kryštofova maminka, která mi za něj přišla poděkovat. Že byl prý moc spokojený a nadšený :) Já o něco méně.., když jsem si uvědomila, že by teoreticky mohl být klidně "mým" synem :)
Zvládli jsme to - všichni! Takže sportu zdar a hokeji (tentokrát) zvláště!