Po tropickém víkendu jsem se dnes rozhodla, že už je bezpečné obout si běžecké tenisky a pomalu (ani jsem netušila, jak blízko budu pravdě) vyběhnout. Protože čtyři kluci "basketbalisti" trénují na sobotní Heroes Race - Extrémní překážkový závod s 13ti kilometrovou trasou, vyběhla jsem s nimi v městkých sadech, kde normálně neběhávám. Tvrdili mi, jak je to tam super, jak budu nadšená a ochotně mi vysvětlovali trasy, kudy můžu běžet. Hlavně ať neběžím s nima a nezdržuji je :) Dobrá, tohle sice přímo neřekli, ale jednoznačně si to mysleli! Chvíli jsem jim navrhovala, že by mě mohl každý z nich chvíli poponášet (když trénují na extrémní zátěž a překážky), ale neuspěla jsem. Nesnáším běhat po silnici, v cyklo pruzích, kdy vás míjí auta a dýcháte všechen ten bordel. Hlavně se ani nemůžu kochat. Nemám se prý vůbec bát, poběžím jen kousek podél cesty a pak už budu krásně v přírodě, mezi stromy, u řeky... Z kousku byl kus a já se dobrý kilometr nemohla nadechnout nejen kvůli 30ti stupňovému hicu. Běžela jsem po silnici podél přírodního jezera, od kterého šlo spousta lidí v plavkách a udiveně se dívali na blázna, který běží. Dokonce jsem míjela stojící auto s reklamním nápisem webového serveru týkajícího se běhání. Aspoň někdo se mnou drží basu, i když si myslím, že jeho majitel dnes popobíhal tak maximálně po břehu jezera s pivem v ruce. A tak jsem běžela co nejrychleji (silné slovo :), abych byla pryč ze silnice a mohla odbočit k vytoužené zeleni. Najednou na mě zatroubilo zezadu nějaké auto. Lekla jsem se dostatečně (co má na mě co troubit, když běžím ve stezce?), tepovka mi vylítla až k nebi bez mráčků... Týpek v "běžeckém" autě na mě mával a ukazoval zvednutý palec - pitomec!!! :) Svým šnečím tempem jsem se "doplazila" k řece a běžela podél ní. Měla jsem pocit, že běžím snad už hodinu a musím mít v nohách aspoň deset kilometrů. Jenže aplikace ukazovala sotva pět a v mé hlavě blikala červená kontrolka. Vzpoměla jsem si, jak jsme běhávali na Hawaii. Jak bylo pro mě těžké pokořit hranici pěti kilometrů nebo vydržet aspoň 30 minut. Jenže tam bylo jiné klima, vlhkost... tady jsem přece doma, musím to zmáknout.
Představovala jsem si vychlazené pivo, které si dám za odměnu. Bohužel ani tohle nebyla moc silná motivace. Zvládla jsem ještě jedno kolo v městkých sadech a pak už vyklusávala ke smluvenému místu, kde jsem se měla potkat s trénujícími hrdiny. Radost mi udělal fakt, že kluci uběhli zhruba o půl kilometrů více než já, takže jsem mohla běžet klidně s nima... Ale já vím, muži... Šli se "společně" sprchovat do haly a lanařili mě, ať se přidám, že jsme přece tým, ne? Najednou...
Bude deset večer, píšu na terase. Pořád je dost teplo, ale už se dá konečně i dýchat a cítím lehký vítr (kde jsou ty slibované bouřky?). Ještě že jsem nevěděla dopředu, jak chutná třešňové "pivo", jinak bych neuběhla ani metr :) Příště si raději dám poctivé hořké pití "nevyměklých" chlapů :)
A když jsem zase u těch mužů, dovolím si závěrem na dobrou noc:
Žádné komentáře:
Okomentovat