Pokaždé, když se v mém pracovním programu objeví "okno" (to znamená, že některý z mých pacientů odchází domů a mě čeká nový příjem), představuji si, koho nového mi přidělí. Vždycky si v duchu říkám: " Ať je prosím mladý. Ať voní. Ať je fajn!" Není snadné trávit 6 týdnů, 3 měsíce nebo půl roku s někým, kdo je nepříjemný prudič nebo naopak šílený urputňák. O perverzních pacientech ani nemluvě. Jsem magnet na individua. Bez legrace! Trávíme spolu každý den minimálně 20 - 40 minut pět dní v týdnu "tělo na tělo". Neznalí fyzioterapie (NE, my opravdu nejsme ti maséři :) udiveně třeští oči a nechápou, co to s tím pacientem děláme. Proč se na něj tolik lepíme? A proč na něj vůbec saháme? Proč je proboha vysvlečený do spodního prádla? Už několikrát jsem zažila žárlivé scény poloviček "mých" (nejen) spinálních pacientů. " Proč na tebe sahá? Tobě se to líbí? Proč nemáš tričko? Ty s ní něco máš? Tak máš nebo ne?" :) Tyhle "obavy" opravdu nejsou na místě. Fyzioterapie je o kontaktu. Oko vidí, oko není řiť :) A bez palpace by to fakt nešlo. Upřímně, je báječné si muset sáhnout na krásného chlapa (poštěstí li se), který se před vámi dobrovolně svléká, ačkoli ví, že "stejně nic nebude" a nakonec vám ještě poděkuje (ne vždy). Ale zpátky k novému příjmu tohoto týdne. Jméno (říkejme mu třeba) pana B. mi bylo povědomé z příjmové karty. Po pročtení zdravotnické dokumentace, jejíž součástí je taky pacientova pracovní anamnéza (to je věta), se mi rozsvítilo. Je to fakt on. Můj profesor z gymplu.
Vzhledem k tomu, že jsem z gympu devátým rokem a každým rokem se na něm objeví kvanta nových studentů, nečekala jsem, že by si mě pamatoval.
I když jsme spolu strávili čtyři roky nad buňkou, kytičkami, breberkami i větší havětí, krásou lidského těla a šutry, tři roky v rámci maturitního semináře dělali různé hokusy pokusy, pozorovali
skrz mikroskopy, okna i prsty a pitvali myš (tuhle pitvu si pamatuji barvitě dodnes). I když jsem byla vzorná studentka (no dobře, byla jsem šprtka) a odmaturovala na výbornou. I když jsem byla součástí rebelské třídy s dvaceti kluky a jen jedenácti holkami.
Nestačila jsem se ještě ani představit a on už s úsměvem a překvapeným výrazem: "Barčo, jsi to ty?" Ano, jsem to já. Stále ta stejná Barča (takhle mi už léta nikdo neřekl) jako na gymplu. Nemyslím si, že bych se nějak vzhledově změnila. V průběhu těch devíti let ano (dost jsem na začátku výšky naboptnala :), ale už jsem zase stejná. Pořád jsem ta "holka (basketbalista říká holčička) z gymplu. Upřímně mě potěšilo, že si mě vybavil a pamatuje. A hned mě taky zaskočil. Tykáním. S pacienty si moc netykám, nedělá to dobrotu. A tykat si s profesorem biologie? Najednou jsem byla zase ta stydlivá studentka. Navrhovala jsem, že on mi tykat může a já mu budu vykat. Fakt mi to nešlo přes pusu. Ale nedal se. Už prý nejsem jeho studentka a on není profesor. Ke všemu se role krásné otočily. Teď "musí" poslouchat on mě. Plnit moje "domácí úkoly" a poctivě se připravovat. Škoda, že jsem tehda nebyla flákačka a on mě nedrtil. Mohla bych mu to teď pořádně vrátit :) A znáte takové to, když jsi u zkoušky nervózní, představ si zkoušejícího (profesora, učitele...) ve spodním prádle, vždyť je to taky jen člověk? ... Já si nic představovat nemusím.
Tak asi tak :)
Tak asi tak :)
Žádné komentáře:
Okomentovat