No co Vám budu povídat. Nejen že mě fascinuje v nich
chodit, ale běžet v nich? Prozatím je to paráda. Však já Vám pak napíšu,
až mi to na nich v lese ujede a já sebou fláknu (zase černé myšlenky?).
Včerejší sobotu jsem měla pracovní, vyšla na mě řada. Ale tolik mi to nevadilo,
protože jsem věděla, že sotva splním své pracovní povinnosti, hodím tašku do
auta a vyběhnu do lesa vedle reháku. Bylo krásně. Tím pádem jsem mohla shodit
pár vrstev oblečení. Ne, v té bundě z úvodní fotky fakt neběhám,
nebojte :) Podzim je prostě umělec. A v kombinaci se sluncem je to
špičkový umělec. Ach ty barvy. To se pak dívám všude kolem, jen ne pod ty nohy.
Ale jak jsem psala, prozatím mi to vychází :)
Počasí vytáhlo do přírody více
lidí. Málokdy někoho v lese potkám. Na jednu stranu, ještě že tak. Po pár
metrech jsem před sebou viděla dva běžce (muže a ženu). Žena běžela kousek za
mužem, občas popocházela, občas se trochu rozběhla. Asi indiánka :) (machruju,
že?) Ale pokaždé, když se na ni ten chlápek otočil, běžela… Ach ty ženy :)
Docela mě překvapilo, že jsem je po dalších pár metrech doběhla, předběhla a
docela jsem jim utekla. Myslím, že nebýt té ženy, zřejmě by ten muž značně
zrychlil a snažil se předehnat zase mě. A to jsem běžela fakt na pohodu,
protože jsem týden nevyběhla, takže to bylo znát.
Běžela jsem pěkně lesní
cestou až k louce. To se Vám ten les najednou tak zavře a Vy se octnete na
obrovské zelené (prozatím) louce. Na otevřeném prostranství.
V dálce je
cesta a okolní lesy. Najednou tam tak stojíte (běžíte) a máte pocit (nebo teda
já ho mám), že je to celé prostě Vaše. Běžela jsem dál do kopečku
k dalšímu lesu, ale na jeho okraji jsem se zase otočila a mašírovala
zpátky. Moc to tam neznám a nejsem si jistá, jestli bych se neztratila. Teda,
tím jsem si vlastně jistá na tuty. A tak prozatím běhám raději tam, kde vím,
kudy kam. Když jsem vbíhala zase zpět do „mého“ lesa, míjela jsem konečně ty
dva běžce. Týpek se tvářil nějak nasupeně a ta žena, když mě viděla, přešla
z chůze do běhu. Měla jsem zase chvíli pocit důležitosti a toho, že jsem
jako dobrá. Jenže cesta zpátky vede jen do kopce, takže tenhle pocit brzy
vyšuměl.
Pak už jsem potkávala jen samé cyklisty. Třeba na pohled dokonalou
rodinku. Táta, máma, dcera, syn. Všichni měli „lepší“ kola, dokonalé cyklo
dresy a všichni kromě matky helmu. Opět mě svrbil jazyk, abych ji neřekla,
jestli se nechce podívat hned vedle, jak to dopadá, když se jezdí bez helmy.
Ale vydržela jsem a svou poznámku jsem spolkla. Starej se Barboro raději o sebe
a dívej se pod nohy! Paní jela vyloženě rekreačním tempem, kochala se okolím a
tak na nic její rodinka co chvilku musela čekat. Bylo to docela vtipné, protože
mě vždycky předjeli a já je zase po chvilce doběhla. Na jednom z těchto
„stometrových“ odpočivadlech, ale bylo paní zima (bylo krásných 14°C a to
slunce fakt náramně hřálo) a chtěla, aby ji manžel vytáhl bundičku (takhle to
řekla!). A ten týpek láskyplně seskočil z kola a ještě ji pomáhal oblékat.
Ach ta láska i kola přenáší :) Kdo u nich doma nenosí helmu, víme, ale kdo asi
nosí kalhoty? Takže jsem to měla i
s krásným kulturním programem. Kam dojeli to nevím, nakonec jsem raději
zabočila na cestu, kterou teda moc neznám, protože se mi už nechtělo, se zase
míjet. Ne, bohužel (pro Ty, které jsem naštvala svým postojem k této
rodince) jsem se neztratila! :)
V lese je bezva prostor taky pro strečink.
A ještě údajně ze stromů získáte energii. Někdy mám při běhu pocit, že bych
musela strom objímat minimálně hodinu v kuse a to hned po vyběhnutí.
A tak
jsem energii nakonec doplnila až doma. Sladce. Hříšně.
Žádné komentáře:
Okomentovat