Střípky z cest - Budapešť 1/2

Velikonoce jsme nikdy neslavili. A zůstat na prodloužený víkend doma, byl by hřích. Původně byl v plánu Londýn. Jenže když víte, že můžete letět za hubičku, je blbost letět za „hříšné prachy“ jen proto, že bylo Velikonoční pondělí tak „atraktivní“ pro letecké společnosti. Oslo stejně tak. A tak zvítězila Budapešť. Buda (Budín) nebo Pešť? :)

Základem každého našeho „života v kufru“ je pořízení si cestovního průvodce. Vzhledem ke své nerozhodnosti je to pro mě docela nadlidský výkon. A vybírat ze dvou je ještě horší než vybírat ze tří. Ale nakonec jsem to bravurně zvládla (neee, vůbec jsem asi stokrát nenadávala, že ten průvodce stojí za ho*no) a odcházela z knihkupectví jako vítěz :)

Cesta do Budapeště měla jednu předem naplánovanou zastávku. Jet přes Olomouc a nezastavit, to by přece nešlo. Café La Feé (v různých rezencích na olomoucké kavárny sice na předních příčkách figurují „jiná jména“, ale tohle je fakt srdcovka). Pachatelé se vrací na místo činu. Moje, tvoje, naše. Do Budapeště jsme dorazili až pozdě večer. Vyjeli jsme v Belvederu do šťastné sedmičky a unaveni vstříc poznávacím zítřkům padli do postele.

První den jsme věnovali Budě. Metra, tramvaje nebo busy jsou naší srdeční záležitostí. Přemisťovadlem. Ostatní už obstarají nohy. A že toho vždycky nachodíme. Budín je ideální pro stehna a zadek. Samý kopec, samé schody. Bariéry hadra. „Vylodili“ jsme se nejstarším evropským metrem na Batthyány Tér.

Odtud se nám otevřel krásný výhled na Dunaj a hlavně na budovu Parlamentu.

A tady taky začal náš terénní výšlap směr Hrad a hradní komplex, který se nachází v 1. městském obvodě, v Budíně. 

Součástí hradního komplexu na Szentháromság Tér je Matyášův chrám (Mátyás Templom) – tzv. perla novogotiky pojmenovaná po Matyáši Korvínovi, katolický kostel s lapidáriem, reklikviářemi, liturgickým pokladem, církevními relikviemi a korunovačními klenoty.

Poblíž Matyášova chrámu stojí Rybářská bašta (Halászbástya).

 Ta vyniká svou bílou pískovcovou barvou a na jejím místě se ve středověku nacházel trh s rybami. Hlavně, opět a zase je tady famózní výhled na Pešť, takže stojí za to vydeptat všechny ty schody a na úzkém schodišti se míjet se všemi ostatními nadšenci, kteří nechápou, že jednou stranou se obvykle chodí nahoru, druhou dolů :)

Odtud jsme se vydali směr Skalní nemocnice (Sziklakorház). Netradičního světa budapešťských jeskyní, vojenskou nemocnicí s operačním sálem a vládním atomovým krytem, reliktem studené války. Dobré vidět, ale … Je tady sice výtah, ale nemohli jsme se nechat zahambit, takže schody schody schody :) Dolů dobrý, nahoru už trochu horší.

A pak už jsme mířili do Královského paláce (Budavári Palota). Hradní čtvrť s Královským palácem se táhne asi 1,5 km 180 m nad mořem. Monumentální dominanta města byla třikrát kompletně zničena a znovu postavena ve slohu příslušné epochy. 

Potkáváme spoustu čechů, takže je třeba si dát pozor na jazyk a hlasitě nekomentovat chování neukázněných návštěvníků, především teda dětí :) Dokonce se nám podaří dojít ve chvíli, kdy se střídá hradní stráž, takže to máme i s kulturní vsuvkou. Konečně nacházíme taky schody směrem dolů. Není jich moc a jsou to jedny z posledních na delší dobu.

Neodmyslitelnou součástí budínského panoramatu je kromě hradního vrchu taky Gellértův vrch, 130 m vysoký dolomitový kolos. Ještě před tím, než se dáme na výšlap do výšin, je třeba se posilnit. Co by to bylo za oběd bez poctivé maďarské gulášovky? Je plná hovězího masa, mrkve, brambor a celeru. Jen je na můj vkus málo pikantní. Ale zasytí dokonale. A zatíží nohy. 

Bez výmluv, alou nahoru.

Asi ve třetině cesty máme první odpočívadlo. Gellértův pomník (Szt. Gellért – Szobor). 

Ten stojí poblíž Alžbětina mostu (Erzsébet Híd) u Gellértova vrchu. Připomíná sv. Gellért, který přišel z Benátek na žádost krále Štěpána, aby pomohl šířit křesťanství v Uhrách. Pohanští Maďaři ale Gellérta přibili na vůz a ten spustili dolů z kopce do Dunaje. No, nevím nevím, jestli to byl dobrý nápad, dorazit do Budapeště …

 A protože nás baví stoupání a veškeré vyhlídky po cestě, šlápli jsme a pokračovali nahoru na Gellértův vrch a  Citadelu (Gellérthegy, Citadella).  

Zdálky jsme už viděli 14 metrů vysoký památník osvobození – postavu ženy s palmovou ratolestí, která připomíná osvobození Maďarska od války a fašismu. A právě za ní se nachází Citadela. Původně vojenská pevnost vystavěná Habsburky po revolučních bojích v letech 1848-9. U budovy Citadely najdete zbraně užívané za obou světových válek i obrazy Budapešti, jenž zachycují její vzhled v minulých letech. 

Kolem je krásný  Jubileumi park (kde si basketbalista našel hodnou a tichou nevěstu) a hlavně cesta zpátky vede z kopce :) 

Co by to bylo za Maďarsko bez lázní? Těch je tam spousta. 

A právě pod Gellértovým vrchem jsou jedny z nejznámějších – nečekaně Lázně Gellért (Gellért Fürdö).

Samozřejmě že na závěr dnešního poznávacího dne nemohlo chybět kafe. Najít malebnou kavárničku naštěstí nebylo tak složité … pro klid v duši nás všech :)

A protože je Maďarsko zemí lázní, termálů a relaxace, hodili jsme večer do klidu nohy i my. Hotelové wellness bylo sice malé, ale dostačující. Až teda na ten řev a lítání dvou malých slovenských dětí – Aličky a Jonáška (nešlo si nezapamatovat jejich jména, když je otec opakoval při napomínání asi milionkrát).

Hlavně klid :) 

Zítra nanovo ... Snad to škrábání v krku nic neznamená.

Dělej to srdcem ...

... a pravděpodobně ti to půjde líp

 První jarní den je určitě velkým důvodem vyběhnout. Každý den je důvod vyběhnout :) Moc se mi nechtělo a zase jsem se přemlouvala, ale nakonec jsem přece jenom "šla". Pěkně v klidném a pohodovém tempu. Moc nefoukalo, zima taky nebyla, slunce sice taky nesvítilo, ale tak dalo se. A protože se běželo vcelku "lehce", vydala jsem se směr pole, kolem splavu, přes lesík za město. Nechodí tak moc lidí, takže je to občas trochu nebezpečné, ale bylo světlo a hlavně ... nebezpečné je to v dnešní době snad všude. Po pátém kilometru jsem si říkala, že když dám ještě dva, budu to mít domů dalších sedm, takže v konečném součtu by to mohlo hodit krásnou čtrnáctku. Můj rekord byl těch dvanáct, takže to byla pořádná motivace. Nohy běžely, koleno nebolelo, záda nebolely, dech jsem měla v plících, žádné sípání, žádná bolest. Proběhla jsem celou tou spojkou a kouskem vesnice, až k hlavní cestě, kde tahle trasa končila. Otočila se a běžela zpátky. Na začátku "stezky" mě míjel nějaký muž na kole. Divně šlapal, měl obnošené staré oblečení a na první pohled "vypadal divně" :( Napadlo mě, že to bude nějaký úchylák, který na mě cestou někde počká, stáhne mě minimálně k řece nebo mě hodí pod stavidlo. Cestou jsem totiž nepotkala ani nohu. Mé černé scénáře naštěstí hned vymizely pod "nánosem" dalších běžeckých kroků. Cesta zpátky je místy trochu do kopce, takže ani nebyl čas, přemýšlet nad "blbostma". Když jsem se blížila pomalu do finiše na téhle stezce, uviděla jsem v dálce někoho ležet na zemi kousek od stavidla. Bylo to ještě daleko. A mnohem víc mě udivilo, že kolem něj projeli dva cyklisti, kteří jeli dál a nezastavili. Nevím, jestli si mě všimli nebo se v nich hnulo svědomí, každopádně když jsem se k tomu muži blížila já, otočili se a vrátili se. Ano, byl to ten "divný muž" na kole. Ležel na zemi, kolo opodál, byl zmatený, sedřený, klepal se. Naštěstí byl při vědomí a relativně adekvátně odpovídal. Hlavně nechtěl zavolat rychlou. Opakoval, že čeká na manželku. Ti dva cyklisti na mě koukali, jak na spásu a čekali, co udělám. Dospělí lidé. I přes protesty muže jsem samozřejmě zavolala. I proto, že jsem ho tam tak nemohla nechat ležet a nikdy bych neběžela dál, abych si celý den, týden, život říkala, jak to s ním dopadlo. A čekat s ním na manželku? To bychom tam mohli čekat ještě dneska. Dalším šokem pro mě bylo, když se mě ti dva zeptali, jestli vím, číslo na záchranku a dál stáli a koukali na mě. No potěš koště. Spoléhejme se na první pomoc lidí kolem ... Já ale věřím, že jen byli lehce v šoku a tak nezareagovali. Kdybych tam nebyla já, že by zavolali oni a hlavně by zastavili hned! Konec dobrý všechno dobré. Nakonec se totiž objevila i ta manželka, která si pána vzala na starosti, poděkovala a řekla to, co jsem si myslela. Nemějme předsudky k lidem podle toho, jak vypadají. Když nám někdo přijde opilý, nemusí být vůbec opilý. Může být prostě a jednoduše "jen" nemocný. Spousta diagnóz působí laicky jinak. Zapla jsem si sportester a po téhle hurá akci zase běžela dál. Stres ze mě spadl až doma, kdy jsem si v klidu uvědomila, co se vlastně stalo. 
Ale to nejdůležitější, co se tuhle neděli stalo, bylo těch krásných a srdečných  
15 kilometrů :)

Nemusela jsem vstávat v pět. Dokonce ani v šest. Dneska jsem měla ten luxus spát až do 6:30. Basketbalista měl totiž namířeno na pracovní jednání do Čech, takže mě cestou vysadil v Olomouci.

Měření dopadlo na výbornou. Dorazily obě pacientky. Nejen já. Jo, i tohle už se stalo.

 Na fakultě jsem ale měla černého peška :) Počítač bez barovky, takže jsem u něj musela stát. Nevadí. Stejně mám ještě tolik článků, které musím přeložit, že nebylo třeba (nebo jsem se tím nechtěla stresovat?) stahovat další a bý tam tak dlouho.

 V Green baru nebyla fronta. Mohla jsem si dokonce vybrat, kam si chci sednout. Vychytala jsem správný čas. A oběd? Dobrota :) Cuketa, lilek a mozarela v rajčatové omáčce, brambory ve slupce, šopák a řepa s křenem. Nejlepší obědy v Olomouci.

      Kolem Cafe LaFeé jsem prošla dvakrát. Dodávala jsem si odvahy, že jít tam sama na kafe není trapas. No tak prostě nikdo nebyl k mání, mám chuť na kávu, jdu sama. Tečka. Easy. Nešla jsem. Srabe!!!

      V centru jsem míjela asi tři knihkupectví, ale šetřila jsem si to. Celkem na jisto jsem totiž mířila do Šantovky. Fakt mě ani ve snu nenapadlo, že v knize nebude. PS – To jsi Barboro nečekala, že? :) Zaskočením, zklamáním nebo kdo ví čím jsem si nedala ani obvyklé to go kafe v Tchibo.

       Cesta zpátky do centra. Všechny tři knihkupectví  jsou pod, naproti nebo nad LaFeé. V prvním z nich nebyla (no dobře, byla to spíš odborná literatura, to jsem si nevšimla). Ale v tom druhém …

  Zbožňuju vůni knih. Nejen těch z knihovny (ty mají duši, vždycky si představuju, kdo všechno už je četl), ale hlavně těch nových. Vůně papírů, lepidla a písmenek :) A když jsem tam tak listovala a dívala se, nemohla jsem tam nechat ani Aňu, ani Marušku.

      Papírový sáček, do kterých mi prodavačka dala knihy, mě totálně dostal! Skvělé! Originální! Boží! NENÁVIDÍM igelitky, sáčky a tašky!!!

   Vylezla jsem z knihkupectví a hle -  LaFeé. Mám dvě knihy. V originálním papírovém obale. Jsem svobodná, nezávislá žena! Dospělá žena! Nikoho nezajímá, s kým nebo bez koho tam jsem. Lidi chodí do kavárny na kávu, ne očumovat a uvažovat nad ostatníma :)

  ŠLA JSEM TAM!!! 

  A vůbec to nebolelo. A víte, co je nejvtipnější? Seděly jsme tam tři. Tři ženy. Každá u jiného stolu. A každá sama. Jedna na tabletu, druhá si četla nějaké poznámky a já začala s PS … PS – Mnoho povyku pro nic.

Vlak měl dnes jen pět minut zpoždění :) Jenže ani to se mi vůbec nehodilo, protože mám v Ostravě na přestup 13 minut, abych stihla spěšňák. Jinak musím 40 minut čekat na osobák. A já se celé odpoledne těšila na Laura Coffee.

  Četla jsem celou cestu. A ani mi tolik nevadilo, že už neměli šunko – sýrový croissant.

 Na přestup bylo 8 minut. Laura vozítko stálo před nádražím. Jejich Chai Latte je velká výzva. A taky obvyklá tečka školního dne. Byla jsem rozhodnuta a odhodlaná počkat na ten osobák. Barista byl ale docela rychlý. Dostala jsem páté razítko. To znamená, že další „Laura“ bude zadarmo.

Za svůj běh jsem se styděla. V jedné ruce kelímek, v druhé papírový sáček s knihama. Ne, nemohla jsem ho schovat do tašky. Přes rameno těžká taška. 2 minuty do odjezdu. Běh postřelené srnky. Ještě štěstí, že nenosím podpatky.

Stihla jsem ho. V narvaném vlaku jsem se vtěrla ke dvěma mladým mužům. Jeden z nich s „obtížema“ hodil svůj batoh nahoru, abych si teda jako mohla sednout. Trhni si. Já mám kafe. A parádní knihy v parádním obale.

  Hezký večer. Já jdu číst.

  Ano. Určitě za můj bezva den mohlo to „pozdní vstávání“ :)

Únorový cíl

4. týden

Tak na chvilku přišlo jaro. Mohla jsem nechat jednu vrstvu oblečení doma a naopak jsem přibalila basketbalistu. Vybaveni svítícími proužky (dobře, já měla dva, basketbalista ani jeden „Na co prosím tě?“ ušklíbl se) jsme se vydali do ráje místních běžců – Městských sadů. Cesta tam vede docela z kopce, takže to začalo relativně nadějně :) Jenže mě hned od prvních kroků strašně bolel anteriorní tibialis (to je ten sval na přední straně bérce). Nemohla jsem se vzdát, doufala jsem, že to rozběhnu. V sadech jsem si nadávala, že jsem si kromě svítících pásků nevzala taky čelovku. Pouliční lampy uvnitř parku moc nefungují (ideální oblast pro úchyláky a podobné týpky) a tak basketbalista svolil, že si jeden pásek vezme, abych ho před sebou v dálce viděla (haha, nečekaně mi utekl, takže asi i kdyby měl na zádech halogenku, bylo by to na dvě věci). Přesto mě po každém kolečku čekal na smluveném místě. Brblal, jak pořád musí vypínat sporttester, jak ztuhne, jak jsem pomalá, jak je to na nic, jak brzdím jeho rekordy (to neřekl, ale určitě si to myslel). Uvnitř parku jsme dali 3x1500m. Při druhém kolečku se za mnou pustili dva štěkající psi. Kde měli páníčka, těžko říct a podle „individuí“ v parku by mu to stejně bylo jedno. Docela mě to polekalo, takže jsem nejen trochu zrychlila, ale taky řvala na basketbalistu, který byl nečekaně kus přede mnou. Asi mu bylo mé fyzické i duševní zdraví šumák, protože se ani nenamáhal otočit. A kdo ví, jestli za to mohly sluchátka v uších nebo ne :) Při posledním kole mě z ničeho nic začali předbíhat mladí muži. Tak jsem přidala (doufala jsem, že nebudu s nima muset běžet moc dlouho, to bych taky nemusela udýchat). Najednou jsem před sebou uviděla jejich trenéra, který (zřejmě fotbalistům) klukům měřil kolečko. „Kur*a dělej“ řval na mě, načež si uvědomil, že ten ploužící, svítící a o hlavu menší šnek nemůže být „jeho svěřenec“. A tak cosi zamumlal a dodal: „Ty vzadu.“ Za mnou nikdo :) Měli jsme za sebou asi sedm kilometrů, načež basketbalista rozhodl, že běžíme domů, každý po vlastní ose, protože je ztuhlý jak beton a bude vůbec sláva, jestli se ještě rozběhne. Nechápu, že je tak rychlý, když běhá dost svátečně :( Nespravedlnost :) Nabízela jsem mu klíč, aby na mě nemusel čekat, ale říkal, že snad pohnu a budeme doma podobně. Jenže jsem kousek od baráku neměla ještě ani desítku, tibialis už nebolel a mě se běželo moc dobře, tak jsem se rozhodla, že si ještě kousek dám. Kdyby mě „netlačil čas“ a nebyly Případy prvního oddělení (nehledě na to, že mi už asi dvakrát pípla zpráva – můžete hádat, kdo to asi mohl být), myslím, že bych ještě nějaký kilák dala. Ale i tak jsem si zaběhla svůj dosavadní rekord. 12,3 km bez jediného zastavení!!!! Olala!!! 

Celá šťastná jsem vybíhala schody k bytu, u kterého seděl ztuhlý a zpocený (lehce naštvaný :) basketbalista. 

Miluju, když chodí běhat se mnou :)

I poslední únorový běh jsme absolvovali spolu. Po jaru ani památka. Deštivo. Bláto. Sra*ka. Vyrazili jsme do Raduně. K místnímu zámku. Pěkná trasa kolem rybníka, částečně loukou a lesem, podél oranžerie.

 Určitě úžasná v létě nebo prostě někdy, když je sucho. Basketbalista mi ukázal záda asi po druhém kilometru. Neběželo se vůbec dobře. Musela jsem se hrozně soustředit na to, kam vlastně šlapu. A mé srdce krvácelo pokaždé, když se moje stále ještě relativně nová Salomonka krásných zářivých barev obtiskla a následně zanořila do nánosu bláta. 

S každým krokem se mi chtělo víc a víc brečet :) Snažila jsem se hledat místa došlapu, která by byla pevná!!! Ani mi tolik nevadily kameny a drny. Některé úseky byly fakt o hubu a o nervy.

 Oběhla jsem to asi třikrát a říkala si, že tohle nemá moc cenu. 

Basketbalistu jsem neviděla už ani na druhé straně na dalším kolečku, tak jsem mu napsala, že to zjevně balím. 

Odepsal, že to zabalil dávno a sedí v nedaleké hospodě. Doběhla jsem kolo a zamířila za ním. Opět hudroval. Já měla aspoň ty boty do nepohody, zatímco on v klasických běžeckých teniskách „trpěl“. Říkal, že se mu boty málem nekolikrát vyzuly a že měl sto chutí je v tom bahně nechat a běžet v ponožkách. Zajímavé je, že nikdy moc nehudruje. Ale když běží se mnou, hudruje vždycky. Nechápu :) 

Tenisky jsou pokřtěny. Deštěm, sněhem, bahnem i pračkou :)

Únorovému běhání zdar. 

Snad s březnem přijde stovka :)