Únorový cíl

4. týden

Tak na chvilku přišlo jaro. Mohla jsem nechat jednu vrstvu oblečení doma a naopak jsem přibalila basketbalistu. Vybaveni svítícími proužky (dobře, já měla dva, basketbalista ani jeden „Na co prosím tě?“ ušklíbl se) jsme se vydali do ráje místních běžců – Městských sadů. Cesta tam vede docela z kopce, takže to začalo relativně nadějně :) Jenže mě hned od prvních kroků strašně bolel anteriorní tibialis (to je ten sval na přední straně bérce). Nemohla jsem se vzdát, doufala jsem, že to rozběhnu. V sadech jsem si nadávala, že jsem si kromě svítících pásků nevzala taky čelovku. Pouliční lampy uvnitř parku moc nefungují (ideální oblast pro úchyláky a podobné týpky) a tak basketbalista svolil, že si jeden pásek vezme, abych ho před sebou v dálce viděla (haha, nečekaně mi utekl, takže asi i kdyby měl na zádech halogenku, bylo by to na dvě věci). Přesto mě po každém kolečku čekal na smluveném místě. Brblal, jak pořád musí vypínat sporttester, jak ztuhne, jak jsem pomalá, jak je to na nic, jak brzdím jeho rekordy (to neřekl, ale určitě si to myslel). Uvnitř parku jsme dali 3x1500m. Při druhém kolečku se za mnou pustili dva štěkající psi. Kde měli páníčka, těžko říct a podle „individuí“ v parku by mu to stejně bylo jedno. Docela mě to polekalo, takže jsem nejen trochu zrychlila, ale taky řvala na basketbalistu, který byl nečekaně kus přede mnou. Asi mu bylo mé fyzické i duševní zdraví šumák, protože se ani nenamáhal otočit. A kdo ví, jestli za to mohly sluchátka v uších nebo ne :) Při posledním kole mě z ničeho nic začali předbíhat mladí muži. Tak jsem přidala (doufala jsem, že nebudu s nima muset běžet moc dlouho, to bych taky nemusela udýchat). Najednou jsem před sebou uviděla jejich trenéra, který (zřejmě fotbalistům) klukům měřil kolečko. „Kur*a dělej“ řval na mě, načež si uvědomil, že ten ploužící, svítící a o hlavu menší šnek nemůže být „jeho svěřenec“. A tak cosi zamumlal a dodal: „Ty vzadu.“ Za mnou nikdo :) Měli jsme za sebou asi sedm kilometrů, načež basketbalista rozhodl, že běžíme domů, každý po vlastní ose, protože je ztuhlý jak beton a bude vůbec sláva, jestli se ještě rozběhne. Nechápu, že je tak rychlý, když běhá dost svátečně :( Nespravedlnost :) Nabízela jsem mu klíč, aby na mě nemusel čekat, ale říkal, že snad pohnu a budeme doma podobně. Jenže jsem kousek od baráku neměla ještě ani desítku, tibialis už nebolel a mě se běželo moc dobře, tak jsem se rozhodla, že si ještě kousek dám. Kdyby mě „netlačil čas“ a nebyly Případy prvního oddělení (nehledě na to, že mi už asi dvakrát pípla zpráva – můžete hádat, kdo to asi mohl být), myslím, že bych ještě nějaký kilák dala. Ale i tak jsem si zaběhla svůj dosavadní rekord. 12,3 km bez jediného zastavení!!!! Olala!!! 

Celá šťastná jsem vybíhala schody k bytu, u kterého seděl ztuhlý a zpocený (lehce naštvaný :) basketbalista. 

Miluju, když chodí běhat se mnou :)

I poslední únorový běh jsme absolvovali spolu. Po jaru ani památka. Deštivo. Bláto. Sra*ka. Vyrazili jsme do Raduně. K místnímu zámku. Pěkná trasa kolem rybníka, částečně loukou a lesem, podél oranžerie.

 Určitě úžasná v létě nebo prostě někdy, když je sucho. Basketbalista mi ukázal záda asi po druhém kilometru. Neběželo se vůbec dobře. Musela jsem se hrozně soustředit na to, kam vlastně šlapu. A mé srdce krvácelo pokaždé, když se moje stále ještě relativně nová Salomonka krásných zářivých barev obtiskla a následně zanořila do nánosu bláta. 

S každým krokem se mi chtělo víc a víc brečet :) Snažila jsem se hledat místa došlapu, která by byla pevná!!! Ani mi tolik nevadily kameny a drny. Některé úseky byly fakt o hubu a o nervy.

 Oběhla jsem to asi třikrát a říkala si, že tohle nemá moc cenu. 

Basketbalistu jsem neviděla už ani na druhé straně na dalším kolečku, tak jsem mu napsala, že to zjevně balím. 

Odepsal, že to zabalil dávno a sedí v nedaleké hospodě. Doběhla jsem kolo a zamířila za ním. Opět hudroval. Já měla aspoň ty boty do nepohody, zatímco on v klasických běžeckých teniskách „trpěl“. Říkal, že se mu boty málem nekolikrát vyzuly a že měl sto chutí je v tom bahně nechat a běžet v ponožkách. Zajímavé je, že nikdy moc nehudruje. Ale když běží se mnou, hudruje vždycky. Nechápu :) 

Tenisky jsou pokřtěny. Deštěm, sněhem, bahnem i pračkou :)

Únorovému běhání zdar. 

Snad s březnem přijde stovka :)