Dělej to srdcem ...

... a pravděpodobně ti to půjde líp

 První jarní den je určitě velkým důvodem vyběhnout. Každý den je důvod vyběhnout :) Moc se mi nechtělo a zase jsem se přemlouvala, ale nakonec jsem přece jenom "šla". Pěkně v klidném a pohodovém tempu. Moc nefoukalo, zima taky nebyla, slunce sice taky nesvítilo, ale tak dalo se. A protože se běželo vcelku "lehce", vydala jsem se směr pole, kolem splavu, přes lesík za město. Nechodí tak moc lidí, takže je to občas trochu nebezpečné, ale bylo světlo a hlavně ... nebezpečné je to v dnešní době snad všude. Po pátém kilometru jsem si říkala, že když dám ještě dva, budu to mít domů dalších sedm, takže v konečném součtu by to mohlo hodit krásnou čtrnáctku. Můj rekord byl těch dvanáct, takže to byla pořádná motivace. Nohy běžely, koleno nebolelo, záda nebolely, dech jsem měla v plících, žádné sípání, žádná bolest. Proběhla jsem celou tou spojkou a kouskem vesnice, až k hlavní cestě, kde tahle trasa končila. Otočila se a běžela zpátky. Na začátku "stezky" mě míjel nějaký muž na kole. Divně šlapal, měl obnošené staré oblečení a na první pohled "vypadal divně" :( Napadlo mě, že to bude nějaký úchylák, který na mě cestou někde počká, stáhne mě minimálně k řece nebo mě hodí pod stavidlo. Cestou jsem totiž nepotkala ani nohu. Mé černé scénáře naštěstí hned vymizely pod "nánosem" dalších běžeckých kroků. Cesta zpátky je místy trochu do kopce, takže ani nebyl čas, přemýšlet nad "blbostma". Když jsem se blížila pomalu do finiše na téhle stezce, uviděla jsem v dálce někoho ležet na zemi kousek od stavidla. Bylo to ještě daleko. A mnohem víc mě udivilo, že kolem něj projeli dva cyklisti, kteří jeli dál a nezastavili. Nevím, jestli si mě všimli nebo se v nich hnulo svědomí, každopádně když jsem se k tomu muži blížila já, otočili se a vrátili se. Ano, byl to ten "divný muž" na kole. Ležel na zemi, kolo opodál, byl zmatený, sedřený, klepal se. Naštěstí byl při vědomí a relativně adekvátně odpovídal. Hlavně nechtěl zavolat rychlou. Opakoval, že čeká na manželku. Ti dva cyklisti na mě koukali, jak na spásu a čekali, co udělám. Dospělí lidé. I přes protesty muže jsem samozřejmě zavolala. I proto, že jsem ho tam tak nemohla nechat ležet a nikdy bych neběžela dál, abych si celý den, týden, život říkala, jak to s ním dopadlo. A čekat s ním na manželku? To bychom tam mohli čekat ještě dneska. Dalším šokem pro mě bylo, když se mě ti dva zeptali, jestli vím, číslo na záchranku a dál stáli a koukali na mě. No potěš koště. Spoléhejme se na první pomoc lidí kolem ... Já ale věřím, že jen byli lehce v šoku a tak nezareagovali. Kdybych tam nebyla já, že by zavolali oni a hlavně by zastavili hned! Konec dobrý všechno dobré. Nakonec se totiž objevila i ta manželka, která si pána vzala na starosti, poděkovala a řekla to, co jsem si myslela. Nemějme předsudky k lidem podle toho, jak vypadají. Když nám někdo přijde opilý, nemusí být vůbec opilý. Může být prostě a jednoduše "jen" nemocný. Spousta diagnóz působí laicky jinak. Zapla jsem si sportester a po téhle hurá akci zase běžela dál. Stres ze mě spadl až doma, kdy jsem si v klidu uvědomila, co se vlastně stalo. 
Ale to nejdůležitější, co se tuhle neděli stalo, bylo těch krásných a srdečných  
15 kilometrů :)