Běžecké LISTování

No co Vám budu povídat. Nejen že mě fascinuje v nich chodit, ale běžet v nich? Prozatím je to paráda. Však já Vám pak napíšu, až mi to na nich v lese ujede a já sebou fláknu (zase černé myšlenky?). 

 

Včerejší sobotu jsem měla pracovní, vyšla na mě řada. Ale tolik mi to nevadilo, protože jsem věděla, že sotva splním své pracovní povinnosti, hodím tašku do auta a vyběhnu do lesa vedle reháku. Bylo krásně. Tím pádem jsem mohla shodit pár vrstev oblečení. Ne, v té bundě z úvodní fotky fakt neběhám, nebojte :) Podzim je prostě umělec. A v kombinaci se sluncem je to špičkový umělec. Ach ty barvy. To se pak dívám všude kolem, jen ne pod ty nohy. Ale jak jsem psala, prozatím mi to vychází :) 

Počasí vytáhlo do přírody více lidí. Málokdy někoho v lese potkám. Na jednu stranu, ještě že tak. Po pár metrech jsem před sebou viděla dva běžce (muže a ženu). Žena běžela kousek za mužem, občas popocházela, občas se trochu rozběhla. Asi indiánka :) (machruju, že?) Ale pokaždé, když se na ni ten chlápek otočil, běžela… Ach ty ženy :) Docela mě překvapilo, že jsem je po dalších pár metrech doběhla, předběhla a docela jsem jim utekla. Myslím, že nebýt té ženy, zřejmě by ten muž značně zrychlil a snažil se předehnat zase mě. A to jsem běžela fakt na pohodu, protože jsem týden nevyběhla, takže to bylo znát. 

Běžela jsem pěkně lesní cestou až k louce. To se Vám ten les najednou tak zavře a Vy se octnete na obrovské zelené (prozatím) louce. Na otevřeném prostranství.

V dálce je cesta a okolní lesy. Najednou tam tak stojíte (běžíte) a máte pocit (nebo teda já ho mám), že je to celé prostě Vaše. Běžela jsem dál do kopečku k dalšímu lesu, ale na jeho okraji jsem se zase otočila a mašírovala zpátky. Moc to tam neznám a nejsem si jistá, jestli bych se neztratila. Teda, tím jsem si vlastně jistá na tuty. A tak prozatím běhám raději tam, kde vím, kudy kam. Když jsem vbíhala zase zpět do „mého“ lesa, míjela jsem konečně ty dva běžce. Týpek se tvářil nějak nasupeně a ta žena, když mě viděla, přešla z chůze do běhu. Měla jsem zase chvíli pocit důležitosti a toho, že jsem jako dobrá. Jenže cesta zpátky vede jen do kopce, takže tenhle pocit brzy vyšuměl. 

Pak už jsem potkávala jen samé cyklisty. Třeba na pohled dokonalou rodinku. Táta, máma, dcera, syn. Všichni měli „lepší“ kola, dokonalé cyklo dresy a všichni kromě matky helmu. Opět mě svrbil jazyk, abych ji neřekla, jestli se nechce podívat hned vedle, jak to dopadá, když se jezdí bez helmy. Ale vydržela jsem a svou poznámku jsem spolkla. Starej se Barboro raději o sebe a dívej se pod nohy! Paní jela vyloženě rekreačním tempem, kochala se okolím a tak na nic její rodinka co chvilku musela čekat. Bylo to docela vtipné, protože mě vždycky předjeli a já je zase po chvilce doběhla. Na jednom z těchto „stometrových“ odpočivadlech, ale bylo paní zima (bylo krásných 14°C a to slunce fakt náramně hřálo) a chtěla, aby ji manžel vytáhl bundičku (takhle to řekla!). A ten týpek láskyplně seskočil z kola a ještě ji pomáhal oblékat. Ach ta láska i kola přenáší :) Kdo u nich doma nenosí helmu, víme, ale kdo asi nosí kalhoty?  Takže jsem to měla i s krásným kulturním programem. Kam dojeli to nevím, nakonec jsem raději zabočila na cestu, kterou teda moc neznám, protože se mi už nechtělo, se zase míjet. Ne, bohužel (pro Ty, které jsem naštvala svým postojem k této rodince) jsem se neztratila! :) 

V lese je bezva prostor taky pro strečink. A ještě údajně ze stromů získáte energii. Někdy mám při běhu pocit, že bych musela strom objímat minimálně hodinu v kuse a to hned po vyběhnutí. 

A tak jsem energii nakonec doplnila až doma. Sladce. Hříšně. 

"Do práce, Alfréde..."

Od mala do mě (zřejmě i do Vás) hustili (a Vy to možná praktikujete zase na svých dětech) ...

"Nechoď nikam s nikým cizím!"

"Neber si nic od cizích lidí!"

"NE! Ani bonbon!" 

"Neotevírej dveře, pokud se nepodíváš do kukátka nebo se alespoň nezeptáš, kdo je to?" Knock Knock Who Is There? (znáte tuhle pitomou hru?)

A už vůbec "Nenasedej k nikomu cizímu do auta, ani kdyby se ptal na cestu, kterou máš cestou domů."

A spoustu dalších NE! NE! NE!

  

Poslední dny jezdívám do práce s kolegyní. 6:25 musím vyjít z domu, jinak nestihnu být na smluvené značce a mohlo by se taky stát, že bych "jela" do práce po svých. I když je pravda, že u kolegyně zřejmě platí, že když říká 6:30, myslí tím 6:35 ... Mimochodem nesnáším nedochvilnost. Ale pracuji na tom (na tom, že se snažím vyvarovat ironických poznámek na nedochvilce nebo se stávám nedochvilnou já?). Ráno je pořádná tma. Uvidíme (nebo spíš asi neuvidíme) po neděli, kdy se mění čas. A protože vstávám dvacet minut před tím, než vyrazím, mám s ranní orientací docela problém. Můj rozjezd je sice časově dost rychlý, ale mentálně značně pomalý. A tak než přejdu na "značku" jednu křižovat a jednu ulici, snažím se "vzbudit". Pak tam tak v té tmě stojím, snažím se otevřít oči dokořán a mžourám do tmavé dálky, jestli už jede. Kolegyně v posledních dnech několikrát ne-ná-pad-ně zmínila, že již brzy bude mít nové auto. Jako fakt nové. Úplně nové! :) A tak na každé projíždějící auto (a moc jich tam teda nejezdí) vyloženě čumím, jestli je to jako ona. Pár dnů zpátky (to ráno byla docela mlha a pršelo) přijela na čas. I přes mé všechny ranní indispozice a celkové indispozice týkající se aut (už jsem myslím psala, že rozeznám tak maximálně černé, bílé, modré…) to auto vypadalo nějak jinak. Stáhla jsem deštník, otevřela si dveře a sedla si dozadu jako vždy. „Dobré ráno,“ pozdravila jsem jako obvykle. Nikdo neodpověděl. Ticho. Fajn. Asi je naštvaná, že musí do práce :) Těch pár sekund mi připadalo jako věčnost … Tušíte? Ano samozřejmě, přesně tohle se stalo :) Znáte určitě tu reklamu. Sedla jsem do auta k někomu cizímu. Dobrovolně. Nenásilně. A on byl víc v šoku než já. Celá situace mi přišla legrační. Kdybych narazila na nějakého psychopata, násilníka, vraha nebo kdyby se rychleji vzpamatoval (Barboro ten tvůj životní pesimismus a bujná fantazie tě jednou dostanou!), asi bych se nesmála. „Tak nashle,“ rozloučila jsem se a rychle vypadla. Ani bonbon mi nenabídl, nezdvořák :) Vidíte. A to to do mě hustili celé dětství a kus puberty. Svobodná volba.

 

Fall in love with fall ...

Někdy jsou slova zbytečná. Nebo se těžko hledají. A pak jsou chvíle, kdy ty miliony slov, slovních spojení, vět a souvětí jsou pro mě jaksi „málo“. Nedokáží vyjádřit to, co cítím (nebo to prostě neumím vyjádřit já). Můžou být druhými špatně pochopeny. Nebo jsou pochopeny jinak. Jindy jsem z nich unavená. Nechci mluvit. Jen mlčet. A dívat se. Pozorovat. Vnímat. Nechci nic slyšet. Možná ani vidět. Jindy potěší. Pak naopak ublíží. Někdy víc, než je třeba. A tak není nad to občas mlčet. Číst mezi řádky slovy. Ať si pod tím přestavíte jakoukoli situaci. Jakoukoli chvíli. Cokoli. Zrovna teď stojí za to se dívat. Je opravdu taky. Podzim. Mám ho ráda. Víc než zimu. Víc než jaro. A dokonce víc než léto. Proč? Neumím říct proč. Prostě to tak cítím. Proč je třeba všechno pojmenovávat? Prostě a jednoduše jsou někdy slova zbytečná. Nedostatečná. Nevysvětlí to, co cítíte. Ke komukoli. K čemukoli. A vadí to vlastně? Dívejte se. Přivoňte si. Ochutnejte. Chyťte. 

Tohle je můj podzim ...

Asi před pěti lety touhle dobou jsem slyšela tuhle krásnou písničku ...

Každým rokem se k ní přidá další. Třeba tahle. Nevím, proč si na ně vzpomenu vždycky na podzim. 

Taky se Vám při poslouchání určité písničky vybaví určité vzpomínky? Vrátíte se zpátky někam? Za někým? K někomu?

Letos k mému podzimu patří Druhé slunce světa.

... A mně se po tvé vůní stýská ...

... A mně se po tvém teple stýská ...

... Jak mně se po tvém slově stýská ...

Krásný podzim. 

B.

Běžecké září

Zpátky do minulosti. Mým cílem bylo v září běžet pražský Night Run. Jak to dopadlo, už víte. Ale vůbec mi to nevadí. Nemrzí mě to (možná malinko :) Nicméně vědět, že mě mají upřímně rádi a jsou ochotni jet kvůli mně až na druhou stranu republiky (ať je to sebevíc nebo sebemíň komplikované) je víc, než deset kiláků nočním městem. Na začátku měsíce jsem si „bez výčitek“ a „výmluv“ (mám přece narozeniny!!!) pořídila pár (slovy tři nebo čtyři?) nových běžeckých kousků. Už si přece můžu koupit i „lepší věci“, když konečně FAKT běhám (výmluvy?). Nejprve to byly ¾ běžecké kalhoty z nové kolekce Nike. Černobílošedé, jak jinak taky. Měla jsem pocit, že v nich budu mít úplně stejně štíhlé a vysportované stehna jako ta figurína. No, nechme to být :)

Už dlouho jsem měla spadeno na kompresní podkolenky. Několik měsíců jsem studovala, které, proč a jak. Jenže mi přišly drahé a nebyla jsem si jistá, jestli je fakt potřebuju. Září ale bylo ideální. Pořídila jsem si jedny, české výroby z Krkonoš. Nečekaně černé. Se střední mírou komprese. První obouvání mě stálo dost sil (i silných výrazů). Ještě štěstí, že jsem si nezlomila prsty. Byl to boj. Ale nakonec úspěšný. 

No a do třetice všeho dobrého i zlého, jsem si koupila nové běžecké tenisky. První boty, které mám z ČR. Předchozí dvoje jsem si dovezla z Ameriky (to nemá být machrování). Tam byly tenisky o polovinu levnější než u nás. A tak mě docela omývalo, když jsem viděla ty naše ceny. Jenže byly slevy. To už se přece vyplatí (výmluvy?). A ty podzimní barvy. Jasně, že si tenisky nevybírám podle barev a už vůbec ne, aby mi ladily se zbytkem oblečení :) Teda, doposud to tak nebylo, jenže … Jsem žena!

 První noc jsem v těch botách spala. Ano, jsem normální. 

A následující ráno jsem vyběhla. Už po pár metrech jsem je chtěla sundat a vyhodit do popelnice. Za ty peníze přece musí běžet samy. Vždyť jsem je studovala, hledala jsem recenze. Přece jsem si nekoupila blbou botu :( Trvalo to ještě několik běhů, než jsem jim přišla na chuť. Ale upřímně jsem měla pocit, že s nimi zatopím! Všechno se zlomilo až v lese. Další zářiová premiéra. Po třech letech, kdy pracuji v reháku, jsem objevila běžecké kouzlo okolních lesů.

Blik cvak. Nadávám si, že mě TO nenapadlo dříve. Mám to přímo pod nosem. Nebo za zadkem? Je to něco jako s tím svícnem a tmou. První tamní lesní výběh jsem dokonce absolvovala s tátou. Dvě premiéry jednou ranou. Byla jsem lepší. Dokonce jsem musela zpomalovat. Ale neříkejte mu to! :) Bylo to moc bezva (to mu taky neříkejte, aby si moc nemyslel :) 

Běh v lese jsem si „zamilovala“. Ticho. Klid. Listy – jak taky jinak že? Žádné auta, městský smrad, nadměrný počet cyklistů a chodců. Můžu být červená, udýchaná, rozcuchaná. Můžu plivat, jak se mi zamane. Můžu si nadávat i hecovat se. Můžu hlasitě lapat po dechu. Je to fakt paráda. Svoboda.

Jééé, ta holka si myslí, že objevila Ameriku. Vždyť je to přece všem dávno jasné, že běžet v lese je prostě nej. Nechejte mě při tom. Mám z toho fakt radost! Příroda je kouzelná. V září jsem prostě vzorně trénovala. A dařilo se. Dařilo se desítkám. Zřejmě proto, že jsem počítala s tou Prahou, tak abych si neutrhla ostudu. Zlepšila jsem. Na desítce o celé tři minuty (prvně jsem ji dala pod hodinu). Na pětce o dvě. Třeba to byla náhoda a měla jsem prostě den. Ale neříkejte mi to prosím :) Naběhala jsem víc, než předchozí měsíce. Měla jsem pocit, že jsem běžec. Ovšem jen do doby, než jsem si všimla, že kamarád uběhl během dvou dnů 50 kiláků. No jo no. Jenže … vzhledem k běžeckému září a několika úžasných běžeckých dárků (díky tati), začínám i s detailnější teoretickou přípravou a už vím, že běhat pravidelně je víc než nárazově a hodně. 

Uklidňuji sama sebe? :) Běh mě baví. Víc, než jsem si před tím rokem a půl vůbec dovedla představit. A věřte nebo ne, ale není to proto, že si teď můžu koupit ty krásné stylové věci. 

Na tohle září fakt nezapomenu! Díky! 

Mezinárodní den kávy

První říjen. Mezinárodní den kávy. Nejsem žádný fajnšmekr. Ani odborník. Ani barista (škoda :) Ani kávový historik. Ale jsem milovník. Požitkář. Coffee lover. Kavárenský povaleč. Ne, to zase ne, jenom kavárenský "povaleč". Už přesně nevím, kdy se ten hnědý zázrak stal součástí mého života. Ale dlouho to není. Zatímco mé spolužačky na výšce popíjely mezi seminářema a praktikama kávu, já srkala vodu. V lepším případě čaj. Odpoledne jsme vyrazily poklábosit "na kafe". Já opět na vodu. Nechápala jsem, jak JI můžou pít. Co jim na ni chutná? Vždyť je to hořké, černé, hnusné. Moje "dospělé" spolužačky tvrdily, jak jim kafe pomáhá zůstat do pozdní noci bdělými, kolik se toho naučí. A tak jsem to v prváku taky zkusila. Před zkouškou z anatomie. Do hrnku jsem nasypala dvě vrchovaté lžičky rozpustné kávy a zalila to vodou. Z anatomie jsem si nezapamatovala nic navíc. Ale tachykardie se dostavila v cuku letu. Třásly se mi ruce a bylo mi fakt zle. Srdce jsem měla málem v krku, což anatomicky opravdu není jeho regio :) Tím jsem pití kafe na výšce uzavřela. Mladická nerozvážnost :) Jenže s postupem času přišel kult "latéček, kapučínek" a dalších lepších káviček. Z hořkého "blafu" se stala rázem sladká "sračka". A tím jsem začala. Vanilkové latte a cukr. Možná i dva. Dneska jsem o kousek dál a příchuť bych si už nedala. A cukr? Ten přece patří do bábovky, jak hlásají v AnonymouS. 

A není to tím, že bych byla nafrněná. Káva se stala součástí mého života ve smyslu relaxace, klidu a pohody. Radost o pauze v práci. Coffee break. Ale i tu se snažím redukovat. Nejen proto, že to leze do peněz, ale člověk se postupně rozhýčká a prostě... je kafe a kafe. Nicméně po práci legraci. Posezení. Pohoda. Popovídání. Setkání s někým, koho jsem třeba déle neviděla (na to je specifická Olomouc). Ale i domácí kafíčko. Nohy nahoře. Pohoda. Jazz. Vůně pražených zrnek. Hrneček (no vážně, záleží na hrnku). A u mě mléčná pěna. Bez mléka bych ji nevypila ani teď. I když se říká, že kafe a mlíko je jako rakev a víno. Možná to fakt není dobré na trávení, ale co. A nějakou radost člověk mít musí. 

Káva je mou součástí. Součástí mého dne. Výletů. Cestování. Školy. Práce. Radosti i smutku. Nadšení i zklamání. Nových seznámení i "starých" setkání. Samoty i objevování. Klidu i nervozity. 

Mám svá oblíbená místa. Oblíbené kavárny i kavárničky. Ale stejně tak ráda poznávám nové, i když se nakonec vracím k těm osvědčeným. A které to jsou? O nich třeba příště. Paradoxem dnešního mezinárodní dne ale je, že jsem dneska kafe neměla. Někdy prostě člověk míní, život mění. Někdy to nevyjde. Každý den holt není posvícení. Zítra bude taky den. Myslím, že bude čas to napravit. Čas vyrazit. Za vůní. Pohodou. Láskou. Vnitřním klidem. 

Kávový večer.