Od mala do mě (zřejmě i do Vás) hustili (a Vy to možná praktikujete zase na svých dětech) ...
"Nechoď nikam s nikým cizím!"
"Neber si nic od cizích lidí!"
"NE! Ani bonbon!"
"Neotevírej dveře, pokud se nepodíváš do kukátka nebo se alespoň nezeptáš, kdo je to?" Knock Knock Who Is There? (znáte tuhle pitomou hru?)
A už vůbec "Nenasedej k nikomu cizímu do auta, ani kdyby se ptal na cestu, kterou máš cestou domů."
A spoustu dalších NE! NE! NE!
Poslední dny jezdívám do práce s kolegyní. 6:25 musím vyjít z domu, jinak nestihnu být na smluvené značce a mohlo by se taky stát, že bych "jela" do práce po svých. I když je pravda, že u kolegyně zřejmě platí, že když říká 6:30, myslí tím 6:35 ... Mimochodem nesnáším nedochvilnost. Ale pracuji na tom (na tom, že se snažím vyvarovat ironických poznámek na nedochvilce nebo se stávám nedochvilnou já?). Ráno je pořádná tma. Uvidíme (nebo spíš asi neuvidíme) po neděli, kdy se mění čas. A protože vstávám dvacet minut před tím, než vyrazím, mám s ranní orientací docela problém. Můj rozjezd je sice časově dost rychlý, ale mentálně značně pomalý. A tak než přejdu na "značku" jednu křižovat a jednu ulici, snažím se "vzbudit". Pak tam tak v té tmě stojím, snažím se otevřít oči dokořán a mžourám do tmavé dálky, jestli už jede. Kolegyně v posledních dnech několikrát ne-ná-pad-ně zmínila, že již brzy bude mít nové auto. Jako fakt nové. Úplně nové! :) A tak na každé projíždějící auto (a moc jich tam teda nejezdí) vyloženě čumím, jestli je to jako ona. Pár dnů zpátky (to ráno byla docela mlha a pršelo) přijela na čas. I přes mé všechny ranní indispozice a celkové indispozice týkající se aut (už jsem myslím psala, že rozeznám tak maximálně černé, bílé, modré…) to auto vypadalo nějak jinak. Stáhla jsem deštník, otevřela si dveře a sedla si dozadu jako vždy. „Dobré ráno,“ pozdravila jsem jako obvykle. Nikdo neodpověděl. Ticho. Fajn. Asi je naštvaná, že musí do práce :) Těch pár sekund mi připadalo jako věčnost … Tušíte? Ano samozřejmě, přesně tohle se stalo :) Znáte určitě tu reklamu. Sedla jsem do auta k někomu cizímu. Dobrovolně. Nenásilně. A on byl víc v šoku než já. Celá situace mi přišla legrační. Kdybych narazila na nějakého psychopata, násilníka, vraha nebo kdyby se rychleji vzpamatoval (Barboro ten tvůj životní pesimismus a bujná fantazie tě jednou dostanou!), asi bych se nesmála. „Tak nashle,“ rozloučila jsem se a rychle vypadla. Ani bonbon mi nenabídl, nezdvořák :) Vidíte. A to to do mě hustili celé dětství a kus puberty. Svobodná volba.
Žádné komentáře:
Okomentovat