Někdy jsou slova zbytečná. Nebo se těžko hledají. A pak jsou
chvíle, kdy ty miliony slov, slovních spojení, vět a souvětí jsou pro mě jaksi „málo“.
Nedokáží vyjádřit to, co cítím (nebo to prostě neumím vyjádřit já). Můžou být druhými
špatně pochopeny. Nebo jsou pochopeny jinak. Jindy jsem z nich unavená.
Nechci mluvit. Jen mlčet. A dívat se. Pozorovat. Vnímat. Nechci nic slyšet. Možná
ani vidět. Jindy potěší. Pak naopak ublíží. Někdy víc, než je třeba. A tak není
nad to občas mlčet. Číst mezi řádky slovy. Ať si pod tím přestavíte
jakoukoli situaci. Jakoukoli chvíli. Cokoli. Zrovna teď stojí za to se dívat.
Je opravdu taky. Podzim. Mám ho ráda. Víc než zimu. Víc než jaro. A dokonce víc
než léto. Proč? Neumím říct proč. Prostě to tak cítím. Proč je třeba všechno
pojmenovávat? Prostě a jednoduše jsou někdy slova zbytečná. Nedostatečná. Nevysvětlí
to, co cítíte. Ke komukoli. K čemukoli. A vadí to vlastně? Dívejte se.
Přivoňte si. Ochutnejte. Chyťte.
Tohle je můj podzim ...
Každým rokem se k ní přidá další. Třeba tahle. Nevím, proč si na ně vzpomenu vždycky na podzim.
Taky se Vám při poslouchání určité písničky vybaví určité vzpomínky? Vrátíte se zpátky někam? Za někým? K někomu?
Letos k mému podzimu patří Druhé slunce světa.
... A mně se po tvé vůní stýská ...
... A mně se po tvém teple stýská ...
... Jak mně se po tvém slově stýská ...
Krásný podzim.
B.
Žádné komentáře:
Okomentovat