Zpátky do minulosti. Mým cílem bylo v září běžet
pražský Night Run. Jak to dopadlo, už víte. Ale vůbec mi to nevadí. Nemrzí mě
to (možná malinko :) Nicméně vědět, že mě mají upřímně rádi a jsou ochotni jet kvůli
mně až na druhou stranu republiky (ať je to sebevíc nebo sebemíň komplikované)
je víc, než deset kiláků nočním městem. Na začátku měsíce jsem si „bez výčitek“
a „výmluv“ (mám přece narozeniny!!!) pořídila pár (slovy tři nebo čtyři?) nových
běžeckých kousků. Už si přece můžu koupit i „lepší věci“, když konečně FAKT
běhám (výmluvy?). Nejprve to byly ¾ běžecké kalhoty z nové kolekce Nike.
Černobílošedé, jak jinak taky. Měla jsem pocit, že v nich budu mít úplně stejně
štíhlé a vysportované stehna jako ta figurína. No, nechme to být :)
Už dlouho
jsem měla spadeno na kompresní podkolenky. Několik měsíců jsem studovala,
které, proč a jak. Jenže mi přišly drahé a nebyla jsem si jistá, jestli je fakt
potřebuju. Září ale bylo ideální. Pořídila jsem si jedny, české výroby z Krkonoš.
Nečekaně černé. Se střední mírou komprese. První obouvání mě stálo dost sil (i
silných výrazů). Ještě štěstí, že jsem si nezlomila prsty. Byl to boj. Ale
nakonec úspěšný.
No a do třetice všeho dobrého i zlého, jsem si koupila nové
běžecké tenisky. První boty, které mám z ČR. Předchozí dvoje jsem si
dovezla z Ameriky (to nemá být machrování). Tam byly tenisky o polovinu
levnější než u nás. A tak mě docela omývalo, když jsem viděla ty naše ceny.
Jenže byly slevy. To už se přece vyplatí (výmluvy?). A ty podzimní barvy.
Jasně, že si tenisky nevybírám podle barev a už vůbec ne, aby mi ladily se
zbytkem oblečení :) Teda, doposud to tak nebylo, jenže … Jsem žena!
První noc
jsem v těch botách spala. Ano, jsem normální.
A následující ráno jsem vyběhla.
Už po pár metrech jsem je chtěla sundat a vyhodit do popelnice. Za ty peníze
přece musí běžet samy. Vždyť jsem je studovala, hledala jsem recenze. Přece
jsem si nekoupila blbou botu :( Trvalo to ještě několik běhů, než jsem jim
přišla na chuť. Ale upřímně jsem měla pocit, že s nimi zatopím! Všechno se
zlomilo až v lese. Další zářiová premiéra. Po třech letech, kdy pracuji v reháku,
jsem objevila běžecké kouzlo okolních lesů.
Blik cvak. Nadávám si, že mě TO
nenapadlo dříve. Mám to přímo pod nosem. Nebo za zadkem? Je to něco jako s tím
svícnem a tmou. První tamní lesní výběh jsem dokonce absolvovala s tátou.
Dvě premiéry jednou ranou. Byla jsem lepší. Dokonce jsem musela zpomalovat. Ale
neříkejte mu to! :) Bylo to moc bezva (to mu taky neříkejte, aby si moc
nemyslel :)
Běh v lese jsem si „zamilovala“. Ticho. Klid. Listy – jak taky
jinak že? Žádné auta, městský smrad, nadměrný počet cyklistů a chodců. Můžu být
červená, udýchaná, rozcuchaná. Můžu plivat, jak se mi zamane. Můžu si nadávat i
hecovat se. Můžu hlasitě lapat po dechu. Je to fakt paráda. Svoboda.
Jééé, ta
holka si myslí, že objevila Ameriku. Vždyť je to přece všem dávno jasné, že
běžet v lese je prostě nej. Nechejte mě při tom. Mám z toho fakt
radost! Příroda je kouzelná. V září jsem prostě vzorně trénovala. A dařilo se.
Dařilo se desítkám. Zřejmě proto, že jsem počítala s tou Prahou, tak abych
si neutrhla ostudu. Zlepšila jsem. Na desítce o celé tři minuty (prvně jsem ji
dala pod hodinu). Na pětce o dvě. Třeba to byla náhoda a měla jsem prostě den.
Ale neříkejte mi to prosím :) Naběhala jsem víc, než předchozí měsíce. Měla
jsem pocit, že jsem běžec. Ovšem jen do doby, než jsem si všimla, že kamarád
uběhl během dvou dnů 50 kiláků. No jo no. Jenže … vzhledem k běžeckému září
a několika úžasných běžeckých dárků (díky tati), začínám i s detailnější teoretickou
přípravou a už vím, že běhat pravidelně je víc než nárazově a hodně.
Uklidňuji
sama sebe? :) Běh mě baví. Víc, než jsem si před tím rokem a půl vůbec dovedla
představit. A věřte nebo ne, ale není to proto, že si teď můžu koupit ty
krásné stylové věci.
Na tohle září fakt nezapomenu! Díky!
Žádné komentáře:
Okomentovat