První
říjen. Mezinárodní den kávy. Nejsem žádný fajnšmekr. Ani odborník. Ani barista (škoda :) Ani
kávový historik. Ale jsem milovník. Požitkář. Coffee lover. Kavárenský povaleč. Ne, to zase
ne, jenom kavárenský "povaleč". Už přesně nevím, kdy se ten hnědý zázrak stal
součástí mého života. Ale dlouho to není. Zatímco mé spolužačky na výšce
popíjely mezi seminářema a praktikama kávu, já srkala vodu. V lepším případě čaj.
Odpoledne jsme vyrazily poklábosit "na kafe". Já opět na vodu.
Nechápala jsem, jak JI můžou pít. Co jim na ni chutná? Vždyť je to hořké,
černé, hnusné. Moje "dospělé" spolužačky tvrdily, jak jim kafe pomáhá
zůstat do pozdní noci bdělými, kolik se toho naučí. A tak jsem to v prváku taky
zkusila. Před zkouškou z anatomie. Do hrnku jsem nasypala dvě vrchovaté lžičky
rozpustné kávy a zalila to vodou. Z anatomie jsem si nezapamatovala nic navíc.
Ale tachykardie se dostavila v cuku letu. Třásly se mi ruce a bylo mi fakt zle.
Srdce jsem měla málem v krku, což anatomicky opravdu není jeho regio :) Tím
jsem pití kafe na výšce uzavřela. Mladická nerozvážnost :) Jenže s postupem
času přišel kult "latéček, kapučínek" a dalších lepších káviček. Z
hořkého "blafu" se stala rázem sladká "sračka". A tím jsem
začala. Vanilkové latte a cukr. Možná i dva. Dneska jsem o kousek dál a
příchuť bych si už nedala. A cukr? Ten přece patří do bábovky, jak hlásají v
AnonymouS.
A není to tím, že bych byla nafrněná. Káva se stala součástí mého
života ve smyslu relaxace, klidu a pohody. Radost o pauze v práci. Coffee break. Ale i tu se
snažím redukovat. Nejen proto, že to leze do peněz, ale člověk se postupně
rozhýčká a prostě... je kafe a kafe. Nicméně po práci legraci. Posezení.
Pohoda. Popovídání. Setkání s někým, koho jsem třeba déle neviděla (na to je
specifická Olomouc). Ale i domácí kafíčko. Nohy nahoře. Pohoda. Jazz. Vůně
pražených zrnek. Hrneček (no vážně, záleží na hrnku). A u mě mléčná pěna. Bez
mléka bych ji nevypila ani teď. I když se říká, že kafe a mlíko je jako rakev a
víno. Možná to fakt není dobré na trávení, ale co. A nějakou radost člověk mít
musí.
Káva je mou součástí. Součástí mého dne. Výletů. Cestování. Školy. Práce.
Radosti i smutku. Nadšení i zklamání. Nových seznámení i "starých"
setkání. Samoty i objevování. Klidu i nervozity.
Mám svá oblíbená místa. Oblíbené kavárny i
kavárničky. Ale stejně tak ráda poznávám nové, i když se nakonec vracím k těm
osvědčeným. A které to jsou? O nich třeba příště. Paradoxem dnešního
mezinárodní dne ale je, že jsem dneska kafe neměla. Někdy prostě člověk míní, život mění. Někdy to nevyjde. Každý den holt není posvícení. Zítra bude taky den. Myslím, že bude čas to napravit. Čas vyrazit. Za vůní. Pohodou. Láskou. Vnitřním klidem.
Kávový večer.
Žádné komentáře:
Okomentovat