Závěr gumového léta

Je to tady. Končí srpen. Končí prázdniny. Možná končí i léto (nevím, nesleduji předpovědi počasí, kromě „Aladina“ v mobilu, díky kterému každé ráno zjišťuji, co si oblíct). 
Jaké bylo Vaše léto? Kde všude jste byly(i)? Co jste viděly(i)? Co dobrého jste ochutnaly(i)? Koho jste potkaly(i)? Zamilovaly(i) jste se? Vdaly nebo oženili jste se? Rozešly(i) jste se? Na kolika fesťácích jste „protančily(i) střevíčky“? Spálily(i) jste se?
Moje léto bylo z velké části pracovní. Teplotní rekordy mi ho dosti komplikovaly a moje pracovní morálka se tím spíš blížila k bodu mrazu. Přesto jsem se v práci setkala s pár „zajímavými“ jedinci. Ať to byl pan profesor (viz. příspěvek Výměna rolí aneb dobrý den pane profesore) nebo můj nový ambulant, který bude (je) pravděpodobně pacientem, do kterého jsem se zamilovala – takže vlastně „letní láska“? (o tom možná příště). Jo a od pana profesora jsem jako poděkování za terapii dostala jednu z jeho uměleckých fotek ve véééélkééém provedení(s rozlišováním A4, A3 atd mám problém už od dětství). Sice se fotka špatně pije, ale rozhodně to byl originální dárek, který mě moc potěšil. Je krásná, vlastně posuďte sami.

 Taky jsem dostala možnost se v tom šíleném vedru na chvíli zchladit u ledu (viz. příspěvek K ledu) a poznala několik budoucích Jágrů. Kromě nich jsem se seznámila a začala spolupracovat s malou nadějnou osmiletou tenistkou Karolínkou, na jejíž každodenní dril a trénování si nějak nedokážu udělat jasný názor. A abych se z té práce nezbláznila, vypadli jsme s basketbalistou v červenci na prodloužený víkend (díky Cyrile i Metoději, díky Jane Huse) do Berlína. A zatímco většina normálních jedinců ve více než 30ti stupňovém hicu ležela u vody a opalovala se (můj názor znáte, viz. příspěvek Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko …), my jsme šmajdali po betonovém městě a obdivovali Berlínskou zeď, Braniborskou bránu nebo Vítězný sloup. I když já tady zřejmě obdivuji úplně něco jiného :) 

Když se tak na sebe na konci srpna dívám, nevypadám na to, že jsem právě prošla létem. Chybí mi dokonale bronzové opálení i „bílé“ plavky na kůži. Neležela jsem ani u vody, ani na zahradě a nebyla jsem ani u moře. Byla jsem jen jedinkrát „plavat“, ale zato to stálo za to. Zatopený břidlicový lom, stmívání, romantika … kosa jak cyp … to byl Šífr (viz. stejnojmenný příspěvek). A já hlavně stejně nejsem žádný plavec. Což mi připomíná, že jsem úplně stejně (to znamená jen jednou) využila i bazén v práci. Mořská panna ze mě už asi nikdy nebude. Úspěchem bylo, že se neutopil ani můj pacient, ale ani já. A zatímco se mí známí vraceli z cizích krajů a byli plni nových sil i zážitků, odpočítávala jsem v pracovním kalendáři dny do vytoužené dovolené. Něco jako Lucie postrach ulice… Začala jsem na 19ti zbývajících pracovních dnech. Žádná příjemná vidina, Vám povím. Ale poslední týden se to konečně zlomilo :) Zbývalo absolvovat ještě svatbu v „mém“ termínu jen s tím rozdílem, že nevěstou jsem nebyla já (viz. příspěvek A žili spolu šťastně …) a pak nebránilo nic tomu, abychom vyrazili do hor. Slunce jsme tam moc nepotkali (nepočítám li ráno při odjezdu), ale tahle maličkost mi krásné Alpy zkazit fakt nemohla. Možná škoda, že jsme nepotkali Huga. Asi bych si ho vzala domů. 
Jako blázni jsme celé léto grilovali (tu u nás, u táty, pak u těch, u těch a pořád dokola). Od cuket, lilků, rajčat i kukuřic, přes nejrůznější masa, ryby a hermelíny. 

Pokoušela jsem se vytvářet zdravé dipy (díky na jižní Moravu za ten s koprem!!!, ale u Vás byl stejně nejlepší!), nasadila a pěstovala jsem na terase bylinky (neuvěřitelné, ale stále „žijí“… sama tomu nerozumím), pořídila jsem si nejúžasnější smoothie mixér to go a mixovala jsem všechno, co mi přišlo pod ruce. Objevila jsem proteinové tyčinky a samotný protein (jsem blesk, já vím), přečetla spoustu recenzí a nakonec jsem na aktinu udělala svůj první fitness nákup. Snažím se poctivě posilovat stehna (musela jsem si začít dávat v pauze elektroterapii na obě kolena) a zadek, abych byla rychlejší a „výkonnější“ při běhu a snažila jsem se taky víc běhat.

 Možná bych se mohla vymlouvat na počasí, únavu, na to a tamto.., ale když jsem se včera podívala na své běžecké statistiky, chtělo se mi spíš brečet. Já vlastně asi nejsem běžkyně :( Nepokořila jsem za prázdniny vysněnou hranici 200km a ta frekvence taky není mistrovská. Snad se mi podaří ujasnit si „určitě priority“ a začít běhat fakt ob den. Když pročítám blogy holek na mateřských, které se starají průměrně o dvě děti, vaří, pečou, uklízí a ještě běhají.., stydím se. Veřejně! Sem tam byl prostor na nějakou párty. Nejvíc se povedly narozeniny zrzečky, které jsme si i se sestrou Petrou bláznivě užily.

Závěr prázdnin patřil koncertu kapely NoBless a Big Band, jejíž členem je taky basketbalista (možná mu budu od příště říkat kytarista?). Akce s názvem Back to school byla vydařená.  Nejen kluci si snad užili dvě hodiny slávy a tak můžou se vztyčenou hlavou trochu zvolnit, protože některé z nich čeká brzká „mateřská“. Doufám, že nezačnou běhat víc než já :)

A co mí gumový parťáci? Růžová O bag se mnou byla na všech cestách a 100% se osvědčila. Momentálně čekám na doplnění zboží a na podzim si plánuju pořídit dalších z nich, tentokrát v tmavší barvě. Stejně tak keepcup. Kafe z něj chutná nejlépe. Ať je to domácí, Tchibo, Costa … ať jsem ho pila v autě, v obýváku, na terase, na horách, v ČR, Berlíně nebo v Russbachu. A Melky? Stále voní po jahodách, i když jsem je už několikrát myla. Parády jsme udělaly víc než dost, protože lásky není nikdy dost. Běžet (myslím tím na vlak, na zelenou) se v nich taky dá. A bez puchýřů :)

Sečteno podtrženo, mějte krásný poslední prázdninový den. Pokud jdete zítra do školy, ať už jako studenti nebo s dětma, vykročte pravou. Já příští týden taky vykročím. 

Goodbye August.

Je čas se posunout zase dál ... 

Ztráta "jedinečnosti"

Hádanka na začátek: Je to moje, ale ostatní to používají víc než já. Co je to? Dostala jsem ho před dvaceti osmi lety a nemohla jsem se na jeho výběru nikterak podílet. Prostě mi ho naši určili. A já jsem s ním moc spokojená. Nikdy jsem s jménem neměla problém, nikdo se mi za něj nikdy nesmál. Brambora nebo Bramborka nebylo nic hrůzostrašného. Ve školce jsem byla Barborka, Barunka, Baruška. Na základce potom Bára, občas Barča (to mi trochu přijde jako pro psa :) nebo Bajulka. Na gymplu se nejvíc ujala Bára, trochu mě štvala Barbora a strašně jsem chtěla být Barbara.

A pak přišla výška. Velká většina mých nových kamarádů z různých míst celé republiky mi začala říkat Baru. Nejdřív s tím přišla moje spolubydlící a kamarádka, právnička Eva. Takhle mě doposud nikdo neoslovil a mě se moje „nové jméno“ moc líbilo. Moje maminka mi často říkala Barnabáši. Ano, to je ten kocour z Williho Foga (Willi Fog na cestě kolem světa, kdyby to někdo z mladších ročníků neznal). Na tenhle seriál jsme se spolu dívaly celé mé dětství. Kromě Barborky a Barunky mi říkávala taky Barko a Bari. Stejně jako Zuza - moje nejlepší spolužačka z výšky. Pro basketbalistu jsem bývala Baža, v lepším případě Bažinka, v tom horším Bažina. Pro sestru Petru jsem obvykle Baruš. Sem tam jsem taky Bája, Baju, Bajina. Dneska jsem asi nejvíce Baru. A já sama se všude (nejen ve formálním životě) představuju jako Barbora. Svatá Barbora, patronka horníků, která slaví svůj svátek 20 dnů před Vánocema a večer před tím, než chodí Mikuláš. Tohle je iniciace na dětství. 

Jsem Barbora. A jsem na „NI“ hrdá. Z malinké Barunky jsem už vyrostla a přesto mi tak ještě někdo říká. Třeba můj dobrý kamarád Jenda. Je to balzám na duši. I když mi říká taky Baruno :) Někdy (skoro pořád) chci být zase malá. Myslím, že mé jméno pasuje taky k mému příjmení. K dlouhému německému příjmení se zdvojenými písmenky. Není moc časté. V republice je „jen“ 145 žen (snad se žádná další nenarodí, než tenhle příspěvek publikuju), které ho nosí stejně jako já. 96 nás žije v Moravskoslezském kraji (jsme fakt početná rodina :), 30 pak ve Středočeském, 5 v Libereckém, 4 v Jihomoravském a Ústeckém, 3 v Olomouckém (snad tam přibude čtvrtá – já :), 2 v Karlovarském a jedna jediná ve Zlínském (to je mimochodem ta, která si vzala „bratrance“). Kromě členek rodiny jsem se nikdy nesetkala s žádnou holkou, která by se jmenovala jako já. Natož s někým, kdo by se jmenoval zároveň i Barbora. 
Byla jsem prostě jen jedna. Jediná. Jedinečná. Originální. Unikátní (ano, už s tím končím, aby mi nenateklo do nosu). V pátek jsem ale zažila menší „zděšení“. Neměla jsem hřešit. Jenže … Dostala jsem chuť na známé kuřecí kousky ještě známějšího fastfoodu. Myslela jsem, že mě šálí zrak. Manažerka, drobná blondýnka, která mě obsluhovala, měla na prsou zlatou visačku. Mgr. Barbora … V první chvíli jsem si fakt myslela, že jsem se špatně podívala. Nepodívala. Měla mé jméno i s titulem na své visačce. Byla jsem z toho zaskočená po celou dobu, co jsem ty proklaté kuřata jedla. Ani nevím, jak chutnaly. Fakt mi to vrtalo hlavou. Musela si tady někoho vzít nebo se odněkud přistěhovat. Měla jsem v hlavě brouky (a určitě ne z májové louky) a tak jsem se nakonec pod nátlakem zrzečky do KFC vrátila, a s omluvou trapností a zvědavostí jsem ji své „břímě“ sdělila. Můj původní logický odhad byl správný. Stala se „mnou“ teprve tři měsíce zpátky, když se provdala a přistěhovala se sem k nám na malé město. Jsme dvě. Nevím, jestli se s tím dokážu sžít (natož žít? :) Zvládnu to? Po tolika letech? Kdyby žila aspoň v Praze :) Možná to byly moje poslední stripsy. Goodbye KFC. Čas jít dál. Posunout se. Byla jsem se svým celým jménem natolik spokojená, že jsem si říkala, že si ho nechám i po svatbě. Ach jo … Kdybych byla celý život Eva Nováková nebo Jana Černá (nic ve zlém holky!!!) věděla bych, že jsem ještě v minimálně 50ti vydáních, ale takto? Pryč je moje originalita, moje identita ... Absurdita? :) Snad Báře její jméno přinese štěstí. Tak jako ho nosí mě. 

... LIFE TASTES GREAT ...

PS - Jak to máte vy? Máte svoje jmenovkyně/jmenovce? Dědíte své jméno po generacích?
 Dejte vědět ... A klidně se "zapište" do pravidelných čtenářů - moc ráda a vděčně Vás poznám!

Střípky z cest - Letní Alpy 5/5

Pátek 21. 8. 2015

Počasí se rozhodlo být na jedničku … konkrétně na dvě jedničky, takže je „krásných“ 11°C. Dnešek patří jezerům v oblasti Salzkammergut. Vyrážíme směr první z nich. Attersee. Tyrkysově modré jezero s průzračnou (a údajně pitnou) vodou, je vidět na dno. Úplně láká do ní skočit. Sem tam je vidět nějaká ryba – ale ani těm se dneska moc nechce. Sedáme na dřevěné provizorní molo a kocháme se překrásnými horskými panoramaty. Balzám a pohlazení na duši. 

 Teď by se mohl na chvíli zastavit čas. Jenže se nezastaví a tak vyrážíme na další místo tohohle jezera. To je (nečekaně) ještě víc pohádkové. V blízkosti jsou malé ostrůvky s kusy kmenů stromů. Zouvám tenisky, vytahuji nohavice a „jdu“ se brodit na jeden z nich. Voda je jako led a já po chvíli chytám do lýtka křeč. Brodím se ale dál. Basketbalista z břehu řeší pracovní hovory. Klid a pohoda je fuč. Nesmím se nechat rozházet – dýchám :) Ostrůvky jsou z malých špičatých kamínků – úžasná propriocepce. Dobře, nepříjemně to píchá :) Vylézám na jeden z kmenů rozpadlého stromu a zase se kochám okolím.

"Výkřiky" basketbalisty svědčí o tom, že už taky vlezl do vody. Za zády slyším další zvuky. Dvě bílé labutě. Kde se tady vzaly, to netuším. 

Ráj na zemi. Ve vodě je spousta drobných ryb. Tyhle jsou daleko aktivnější a zuřivě obklopují naše chodidla. Kam se hrabe drahé městské Fish Spa? :) 

Dalším jezerem, které nás čeká je Mondsee. Místo vodních sportů. Od klasických projížděk na lodičkách, kajaku nebo motorovém člunu, nabízí taky windsurfing a paddleboard. Docela lituji, že počasí nepřeje, protože paddle bych teda chtěla víc než zkusit! 

Radost si udělám na dětském hřišti, kde se nejenom s basketbalistou pohoupeme (jsem sice víc nahoře, ale nevadí :), ale taky svezeme z jednoho místa na druhé na nějaké „zubačce“. Ostatní po nás divně koukají a hledají, kde máme dítě. 

Obcházíme část jezera, pozorujeme horu Schafberg a impozantní Dračí stěnu. 
Poslední jezerní zastávkou je Wolfgangsee. Údajně nejteplejší z jezer Solné komory, obklopené horami (Schafberg, Zwölfehorn, Postalm) a fakt nepopsatelně nádhernou krajinou. Že krása střída nádheru je slabé slovo. Nedílnou součástí dnešního putování je samozřejmě kávička na závěr. 

Vracíme se do Russbachu, a protože se slunce nakonec rozhodlo vylézt (není to krásné, když zítra odjíždíme?), nebrání nic poslednímu alpskému výběhu. Z logiky věci a posledních sil začínáme kopcem (naivně asi věříme, že to bude jediný kopec), lesní stezkou, vracíme se přes vesnici a pokračujeme po hlavní cestě do další vesnice. Nakonec je z toho nejdelší a nejlepší výběh. S basketbalistou jsme předem domluveni na trase a na tom, že se potkáme až „doma“. Pro klid duše nás obou. 

Díky „letní“ Alpy za nádherný týden. Snad zase brzy „na lezenou a na běhanou“.

Střípky z cest - Letní Alpy 4/5

Čtvrtek 20. 8. 2015

Prší. Mlha. 11°C. Tento způsob léta … A chčije a chčije. I tak vyrážíme k jezerům. První zastávkou je Hallstättersee. Padá mi brada. Nedá se to popsat. Je jedno, že lije a je zima. Hurá dál. 
Traunsee se stejně tak parádní. Kdyby bylo hezky, dalo by se projet na loďce. Nevadí. Stoupáme ke kostelíku s výhledem na celé krásné okolí. Prší nám štěstí. 

Nedaleké lázeňské městečko Bad Ischl v oblasti Salzkammergut je dalším místem dnešní výpravy. Návštěvu solných lázní záhy zavrhneme. Počasí sem vyhnalo snad úplně všechny. Nedá se ani zaparkovat, natož jít někam do lázní. Parkovací místo najdeme u nějakého „supermarketu“. Jasně je tady napsáno, že parkování pouze pro zákazníky maximálně na 1,5 hodiny. Zase jsem za správňačku. Basketbalista mě uklidňuje, abych se uklidnila a přestala být ze všeho „připosraná“. Nikdo nebude kontrolovat, jak dlouho tam to auto stojí. 
Procházíme se městečkem a já nenápadně odpočítávám, kolik zbývá do zmiňované hodiny a půl. Pak narazíme na stylovou kavárničku Kaffeesiederei Immervoll. Všichni dva jsme šťastní :) A já rázem zapomínám na čas.

 Po předchozích třech dnech nás docela bolí nohy, počasí stojí za starou papuč a čtvrtý den bývá kritický, takže volíme wellness. 
Alpské lázně v Salzkammergut – Narzissen Bad Aussee jsou víc než správnou volbou. A ten výhled na Dachstein. Romantika hadra. Svět bazénů, vířívek a saun. Od bylinkové, parní, suché, finské, aroma … takové i makové. Odpočinek a relaxace. Nahé zadky. Oáza klidu. Dokud nebudu mít varhánky, nejdu z vody. 
Pokud v Salzkammergutu nebo někde v okolí budete, určitě doporučuji navštívit. Kor v zimě to musí být fakt pohádka. Dneska bez běhu a ještě s wienerschnitzlem na večeři (nemluvě o tom koláči v kavárně). 

Život je krásný :)

Střípky z cest - Letní Alpy 3/5

 Středa 19. 8. 2015

Od rána (možná už od noci) prší. Iphonový Aladin neslibuje žádné zázraky. A tak vyrážíme do Salzburgu. Pro změnu budeme chodit – jen ne po horách. Nejprve míříme na pevnost Hohensalzburg. Nejsme žádné béčka (a za ty éčka si raději koupíme kafe), takže šlapeme pěšky, žádná lanovka. Pevnost je prý největší zcela zachovalý hrad ve střední Evropě. Pro změnu prší. Cestou do kopce (jak nečekané) se nedá nikde schovat. Někteří mají kapuci, že? Já mám tak akorát smůlu. Výhled na celý Salzburg mě na chvíli vytrhne z mého naštvání. No dobře, stálo to za to. 

Další naše kroky směřují do barokní části Starého města (je na seznamu UNESCO jako světové kulturní dědictví). Nejznámější ulicí je tady Getreidegasse, kde jsou nad každým z obchodů zavěšené středověké znaky cechů. Nad Louis Vuittonem nebo Pradou (proč jsou ty obchody zrovna tady?) by se to ještě dalo pochopit, ale že má zlatý nápis a znak taky McDonald? 

Salzburg je rodištěm Mozarta, takže není divu, že ve většině výloh je nějaká jeho podobizna (ať už gumová kačenka :) a všude se prodávají Mozartovy koule (nevím, jestli za to může „ten“ pacient, který mi je po 9 měsících spolupráce věnoval nebo je prostě a jednoduše nemám ráda). 

Na Getreidegasse 9 stojí rodný dům Wolfganga Amadea. Absolvujeme „povinné“ selfie (trapas .., vidíš zrzečko, mohla jsi nám půjčit párty tyčku :) a pokračujeme dál. 

Na Starém městě stojí jeden z nejužších domů světa, který mezi dva výstavné domy „vsadil“ jakýsi mladý zamilovaný muž, který žádal o ruku otce své milé. Otec mu tehda řekl, že až bude mladík vlastnit dům … Filuta! Vylézá sluníčka a tak pokračujeme do Mirabellských zahrad kolem stejnojmenného zámku. 

Na závěr samozřejmě nemůže chybět kafe. Nemám ráda jen tak nějaké kavárny (nejen je), a proto obdivuji vnitřní klid (alespoň navenek to tak působí) basketbalisty, který se mnou tolerantně prochází celé území a hledá malebnou kavárničku dle mých představ (povím Vám, není to se mnou někdy žádný med). Ale většinou najdu, takže cesta má úspěšný (i když zdlouhavý) cíl. 
Vracíme se do Russbachu. Nohy mě bolí u samé … samého zadku, ale přesto vybíháme. Basketbalista volí novou trasu. Přiznávám, že úžasnou. Běží samozřejmě rychleji než já (jak jinak) a cestou zpět ho ztratím. Jsem naštvaná. Nadávám na jeho mužské ego a na to, že na mě prostě nemůže počkat. 
Pípne mi mobil se zprávou: „Kde jsi?“ Kde asi … v … Russbachu :) 
Nemám ráda hory a strašlivě mě bolí nohy! Dvojka bílého to večer spraví. 

Střípky z cest - Letní Alpy 2/5

Úterý 18. 8. 2015

Vstáváme brzy :) Počasí slibuje krásný den (údajně jediný v týdnu). Vyrážíme na lanovku Hornbahn Russbach, která nás vyveze na horní stanici Hornspitzu. Odtud je možné vyjít po různých trasách s různou náročností. Zůstáváme nohama pevně na zemi, přece jen je to první den. Volíme „střední úroveň“ a šlapeme. Už teď nadávám, že jsem si neměla brát pohorky, ale jen tenisky. Terén nevypadá tak „krutě“ a pohorky jsou těžké. Hučím a šlapu dál. Čeká nás 6 kilometrů na Edtalmhütte a odtud budeme pokračovat k jezeru Ameisensee. Vylézá slunce. Za chvíli zalézá. Zase vylézá … Sundám si mikinu. Oblíknu si mikinu. Tak nebo onak, krása střída nádheru. Hory jsou neskutečné, příroda úžasná. Všude kolem se pasou krávy a koně. Není problém si je pohladit. Jsem srágora a jen se k nim „přibližuju“, žádné kamarádšofty nebudou. 

Cestou nás několikrát míjí „vláček“ Ameisenexpress, který vozí „turisty“, kteří už asi nemůžou. Snad nepoveze taky nás. Jezero Ameisensee je už několik let vyschlé. Záleží na tom? Komu to může v téhle parádě zkazit náladu? :) Na Edtalmhütte dáváme polévku a Kaisera – na zdraví. 

Zpátky volíme těžší trasu (Edtalmhütte via Grenzweg). Jsem po kotníky v bahně, všude samý výmol, lezeme do travnatých, mírně podemletých kopců, všude samý šutr. Už nenadávám na pohorky. Zbožňuji je. Při představě tenisek mě berou mory. Nikde nikdo. Jenom krávy a koně. Výhled je úchvatný.

Už mě nebolí uši, ale začínají mě bolet nohy. Vracíme se lanovkou dolů. V nohách máme zhruba 13 kilometrů – nic moc, že? Ale náhodou. Dáme si kafe (to musí být!) a jablečný trhanec (Apfel Kaiserschmarrn). 

Večer vyrážíme běhat. 

Tentokrát mě v tom basketbalista nenechá samotnou a vybíhá se mnou. Ukazuju mu mou včerejší cestu. Nečekaně je k ničemu, že? Běžím za ním „jeho“ trasu. Není špatná, ale to přece nebyla ani ta moje :) Začínám nenávidět kopce a hory. Proč tady nemůže být aspoň nějaká rovina? 

Střípky z cest - Letní Alpy 1/5

Zdravím domů … předem se omlouvám za dlouhé psaní, jenže je tady toho tolik. Tak ať víte (nejen) „rodičové“, že jsme v pořádku!

Pondělí 17. 8. 2015

Vstáváme brzy (dobře, v osm, ale uznejte, že na dovolenou je to fakt brzy). Snídáme na střeše hotelu s výhledem na Schönbrunn. Jedeme do Tesly (nenápadná zastávka ve Vídni, přece nepojedeme z domu tak dlouhou cestu na jeden zátah, ne?). Neznáte Teslu? No teda :) Taky bych vůbec nevěděla, o co jde, kdybych neměla tu čest (dobrovolně?) absolvovat několik návštěv na pobočkách tohoto elektromobilního auta. Testovací jízda nevyšla v Los Angeles, Berlíně ani Barceloně … Ve Vídni si ji už basketbalista nemohl nechat ujít. Co naplat, budu muset tu hodinu nějak vydržet. Auta rozeznám asi takhle: černé, bílé, modré… Stačí Vám to? :) Jenže ta radost, oči jako baterky, nadšení, třicetiletý muž se mění v malého kluka. Krása. Něco přes 60 minut za jeho upřímnou radost zase není tak vysoká daň. Pokračujeme dál – hurá do Alp. Letní Alpy jsem ještě nikdy neviděla. Jezdíme tam „jenom“ v zimě na lyže. Všichni, kteří zažili, říkali: "Zkusíš a nechceš jinak". Tak uvidíme. Zhruba po dvou hodinách přijíždíme do Russbach am Pass Gschütt. Vesničky, která leží v nadmořské výše 813 metrů a skládá se z několika malých částí - Gseng, Schattau a Russbachsaag. Russbach se nachází v oblasti Dachstein West v rakouském Salcbursku. Údajně ideální místo pro ničím nerušenou jak letní, tak zimní dovolenou… Je sice polovina srpna, ale počasí připomíná spíš přelom podzim/zima. Sakra, nenadávali jsme ještě o víkendu na 40ti stupňové hice? Je 13°C, lehce mží a nad horami je mlhový opar. Záleží na tom? Je tady nádherně. Hory, řeka, čistý vzduch. Obouvám tenisky a vybíhám na obhlídku. Nečekaně všechny cesty vedou do kopce (divné, že mi to připadá i při zpáteční cestě :) Ještě pořád mám ráda hory. Běžím podél řeky, nepotkám ani nohu, jen několik ovcí. Vesnice je docela malá, takže ji zvládnu oběhnout komplet ze všech stran. Bolí mě uši (bohužel mě nenapadlo, vzít si s sebou třeba čelenku, ještě že jsem si vzala aspoň bundu), v puse cítím krev, srdce mi chce vyskočit z hrudního koše. Myslím, že pro dnešek stačí, ideální příprava na podzimní běhání. Je tady nádherně… Ticho, klid – miluju hory!

A žili spolu šťastně ...

Asi dva roky zpátky jsem listovala kalendářem na rok 2015. Párkrát mě tehda napadlo, že bych se za pár let už mohla vdát (?!?). Naprosto přesně si pamatuji, že se mi líbila sobota 15. 8. 2015 (zřejmě právě proto, že se to dobře pamatuje :) Určitě jsem to doma oznámila i basketbalistovi, ale ten to přešel úplně stejně jako pokaždé, když jsem „TO“ dříve vytáhla. Na začátku našeho vztahu říkával: „Až dostuduješ.“ Dostudovala jsem bakaláře. Pak říkal: „Až dostuduješ“. Dostudovala jsem magistra. A on: „Až dostuduješ“. Začala jsem studovat medicínu (takže měl dalších šest let k dobru :) Kdybych se teoreticky zeptala teď, asi by nečekaně odpověděl: „Až dostuduješ.“ Ještě že dělám ten postgraduál. Uvidíme, kolik titulů jako svobodná ještě dosáhnu :) Každopádně se v sobotu (na MŮJ termín) ženil basketbalistův kamarád – nečekaně basketbalista se svou dlouholetou přítelkyní (myslím, že roztleskávačka nikdy nebyla :) Nějak moc se mi tam nechtělo, hlavně proto, že jsme měli už v pátek odjet na dovolenou, takže jsme odjezd „museli“ oddálit. Svatba byla v kostele, což pro mě ateistu neznaboha taky nebylo velkým lákadlem. Kdysi (jsem jak pamětník) jsme s basketbalistou absolvovali jednu asi hodinovou svatbu v kostele a já se zařekla, že už nikdy více. Jenže tahle kostelová svatba byla jiná. Pan farář nikomu nic nenutil, občas řekl nějaký ten vtípek, který byl opravdu vtipný, a ze svobodných snoubenců byli do půlhodiny manželé. Jedinou nevýhodou bylo, že uvnitř kostela bylo stejné horko jako venku. Žádné příjemné zatuchlé ochlazení. Po povinném prostříhání (samozřejmě že tupými manikurními nůžkami) srdce nakresleném na kusu látky se ženich a nevěsta dostali na čerstvý novomanželský vzduch. Absolvovalo se povinné focení. Gratulace. Moře štěstí. Kupa dětí. Pevné nervy. Můj basketbalista byl povolán do role řidiče novomanželů a odebral se s celou svatební karavanou na polévku s játrovými knedlíčky a svíčkovou s pěti. Já se mezitím vrátila do „nepořádku“ domova za věrnými kamarády – vysavačem, pračkou, žehličkou a několika čistícími přípravky. A protože všechno nechávám na poslední chvíli (že by prokrastinace? – to snad ne), musela jsem (chtěla jsem samozřejmě) vyrobit svatební přání, které jsem pak večer brala na svatební párty. Btw veškeré tvoření s papírem mě hrozně baví. Přáníčka, alba, zdobení fotek … prostě jsem scrapbooku propadla stejně nečekaně a rychle jako běhání. Vzhledem k mému perfekcionismu a kritičnosti to ale není lehký úděl. Klidně se mi stane, že než něco vyrobím, tak to dvakrát roztrhám a začínám znova. Pokud se nenaštvu natolik, že se na to vykašlu úplně. Byla jsem ale v časovém presu a tak všechno muselo klapnout na první dobrou. Svatební oznámení měli A&L ve stylu kreslených panáčků, tak jsem se rozhodla v tomhle stylu pokračovat a do hodiny neskutečných nervů jsem měla hotovo. Ještě že mě tlačil ten čas, jinak bych to rozervala a začala znova. Údajně (snad to novomanželé pak neříkali každému) bylo naše přání nejoriginálnější – hip hip hurá! 

Svatba pokračovala. Zvedání bot v anketě otázek, jak moc dobře se novomanželé znají (aneb jak se rozhádat ve svatební den). Házení svatební kytice. Nechytla jsem – uff. Nezbývá, než studovat dál :) Popeluška. Hra na kočího. To znamená samé pití. Psaní do svatební knihy. 

Otisky prstů.

 Focení se v „okně“. Párty. Tanči, dokud můžeš. Tanči, to udýcháš. Do časných ranních hodin. Byla to prima svatba (a ještě lepší párty). 

V dnešním moderním světe plném instagramu a hashtagů bych ji shrnula asi takto: #láskanastolet#láskanebeská#svatbazlásky#žádnévrásky#beznadsázky#love#love#love

Ze svého subjektivního pozorování usuzuji (po několika panácích a dvojkách bílého), že se jim veselka vyvedla dle jejich představ a že si ji náležitě užili (kliše?). Byli krásní – nemyslím tím teď vzhledově, ale krásní „srdečně“ … Zamilovaní (i po deseti letech) a šťastní! Možná si říkáte, že je to snad jasné ne? Že proto se lidé berou .., ale já si to bohužel nemyslím. Není to samozřejmost. A je to vzácné!

Jedno vím stoprocentně. Jestli se někdy vdám (oprava – jestli bude mít někdo tu odvahu a nervy si mě vzít), asi se dřív zblázním. Vím, že budu chtít mít všechno dokonalé. Do posledního detailu. Myslím, že méně stresů mi přinese (a vlastně všem okolo taky) dokončení dizertace a postgraduálu, a pak habilitační práce a docentura, profesorská přednáška a profesura :) 

Tak uvidíme (rok 2016 pro mě žádné zajímavé data neskrýva) … svatbám zdar a hurá na dovolenou!