Asi dva roky zpátky jsem listovala kalendářem na rok 2015.
Párkrát mě tehda napadlo, že bych se za pár let už mohla vdát (?!?). Naprosto
přesně si pamatuji, že se mi líbila sobota 15. 8. 2015 (zřejmě právě proto, že
se to dobře pamatuje :) Určitě jsem to doma oznámila i basketbalistovi, ale ten
to přešel úplně stejně jako pokaždé, když jsem „TO“ dříve vytáhla. Na začátku
našeho vztahu říkával: „Až dostuduješ.“ Dostudovala jsem bakaláře. Pak říkal: „Až
dostuduješ“. Dostudovala jsem magistra. A on: „Až dostuduješ“. Začala jsem
studovat medicínu (takže měl dalších šest let k dobru :) Kdybych se
teoreticky zeptala teď, asi by nečekaně odpověděl: „Až dostuduješ.“ Ještě že
dělám ten postgraduál. Uvidíme, kolik titulů jako svobodná ještě dosáhnu :) Každopádně se v sobotu (na MŮJ termín) ženil basketbalistův kamarád –
nečekaně basketbalista se svou dlouholetou přítelkyní (myslím, že
roztleskávačka nikdy nebyla :) Nějak moc se mi tam nechtělo, hlavně proto, že
jsme měli už v pátek odjet na dovolenou, takže jsme odjezd „museli“
oddálit. Svatba byla v kostele, což pro mě ateistu neznaboha taky nebylo velkým
lákadlem. Kdysi (jsem jak pamětník) jsme s basketbalistou absolvovali
jednu asi hodinovou svatbu v kostele a já se zařekla, že už nikdy více.
Jenže tahle kostelová svatba byla jiná. Pan farář nikomu nic nenutil, občas
řekl nějaký ten vtípek, který byl opravdu vtipný, a ze svobodných snoubenců
byli do půlhodiny manželé. Jedinou nevýhodou bylo, že uvnitř kostela bylo
stejné horko jako venku. Žádné příjemné zatuchlé ochlazení. Po povinném
prostříhání (samozřejmě že tupými manikurními nůžkami) srdce nakresleném na
kusu látky se ženich a nevěsta dostali na čerstvý novomanželský vzduch.
Absolvovalo se povinné focení. Gratulace. Moře štěstí. Kupa dětí. Pevné nervy.
Můj basketbalista byl povolán do role řidiče novomanželů a odebral se s celou
svatební karavanou na polévku s játrovými knedlíčky a svíčkovou s pěti.
Já se mezitím vrátila do „nepořádku“ domova za věrnými kamarády – vysavačem,
pračkou, žehličkou a několika čistícími přípravky. A protože všechno nechávám
na poslední chvíli (že by prokrastinace? – to snad ne), musela jsem (chtěla
jsem samozřejmě) vyrobit svatební přání, které jsem pak večer brala na svatební
párty. Btw veškeré tvoření s papírem mě hrozně baví. Přáníčka, alba,
zdobení fotek … prostě jsem scrapbooku propadla stejně nečekaně a rychle jako
běhání. Vzhledem k mému perfekcionismu a kritičnosti to ale není lehký
úděl. Klidně se mi stane, že než něco vyrobím, tak to dvakrát roztrhám a
začínám znova. Pokud se nenaštvu natolik, že se na to vykašlu úplně. Byla jsem
ale v časovém presu a tak všechno muselo klapnout na první dobrou.
Svatební oznámení měli A&L ve stylu kreslených panáčků, tak jsem se rozhodla v tomhle
stylu pokračovat a do hodiny neskutečných nervů jsem měla hotovo. Ještě že mě
tlačil ten čas, jinak bych to rozervala a začala znova. Údajně (snad to
novomanželé pak neříkali každému) bylo naše přání nejoriginálnější – hip hip
hurá!
Svatba pokračovala. Zvedání bot v anketě otázek, jak moc dobře se
novomanželé znají (aneb jak se rozhádat ve svatební den). Házení svatební
kytice. Nechytla jsem – uff. Nezbývá, než studovat dál :) Popeluška. Hra na
kočího. To znamená samé pití. Psaní do svatební knihy.
Otisky prstů.
Focení se
v „okně“. Párty. Tanči, dokud můžeš. Tanči, to udýcháš. Do časných ranních
hodin. Byla to prima svatba (a ještě lepší párty).
V dnešním moderním
světe plném instagramu a hashtagů bych ji shrnula asi takto: #láskanastolet#láskanebeská#svatbazlásky#žádnévrásky#beznadsázky#love#love#love
Ze
svého subjektivního pozorování usuzuji (po několika panácích a dvojkách bílého),
že se jim veselka vyvedla dle jejich představ a že si ji náležitě užili
(kliše?). Byli krásní – nemyslím tím teď vzhledově, ale krásní „srdečně“ …
Zamilovaní (i po deseti letech) a šťastní! Možná si říkáte, že je to snad jasné
ne? Že proto se lidé berou .., ale já si to bohužel nemyslím. Není to samozřejmost.
A je to vzácné!
Jedno
vím stoprocentně. Jestli se někdy vdám (oprava – jestli bude mít někdo tu
odvahu a nervy si mě vzít), asi se dřív zblázním. Vím, že budu chtít mít
všechno dokonalé. Do posledního detailu. Myslím, že méně stresů mi přinese (a
vlastně všem okolo taky) dokončení dizertace a postgraduálu, a pak habilitační
práce a docentura, profesorská přednáška a profesura :)
Tak uvidíme (rok 2016 pro mě žádné zajímavé data neskrýva) … svatbám
zdar a hurá na dovolenou!
Žádné komentáře:
Okomentovat