Úterý
18. 8. 2015
Vstáváme
brzy :) Počasí slibuje krásný den (údajně jediný v týdnu). Vyrážíme na
lanovku Hornbahn Russbach, která nás vyveze na horní stanici Hornspitzu. Odtud
je možné vyjít po různých trasách s různou náročností. Zůstáváme nohama
pevně na zemi, přece jen je to první den. Volíme „střední úroveň“ a šlapeme. Už
teď nadávám, že jsem si neměla brát pohorky, ale jen tenisky. Terén nevypadá
tak „krutě“ a pohorky jsou těžké. Hučím a šlapu dál. Čeká nás 6 kilometrů na
Edtalmhütte a odtud budeme pokračovat k jezeru Ameisensee. Vylézá slunce.
Za chvíli zalézá. Zase vylézá … Sundám si mikinu. Oblíknu si mikinu. Tak nebo
onak, krása střída nádheru. Hory jsou neskutečné, příroda úžasná. Všude kolem
se pasou krávy a koně. Není problém si je pohladit. Jsem srágora a jen se
k nim „přibližuju“, žádné kamarádšofty nebudou.
Cestou nás několikrát míjí
„vláček“ Ameisenexpress, který vozí „turisty“,
kteří už asi nemůžou. Snad nepoveze taky nás. Jezero Ameisensee je už několik
let vyschlé. Záleží na tom? Komu to může v téhle parádě zkazit náladu? :)
Na Edtalmhütte dáváme polévku a Kaisera – na zdraví.
Zpátky volíme těžší
trasu (Edtalmhütte via Grenzweg). Jsem
po kotníky v bahně, všude samý výmol, lezeme do travnatých, mírně
podemletých kopců, všude samý šutr. Už nenadávám na pohorky. Zbožňuji je. Při
představě tenisek mě berou mory. Nikde nikdo. Jenom krávy a koně. Výhled je
úchvatný.
Už mě nebolí uši, ale začínají mě bolet nohy. Vracíme se lanovkou
dolů. V nohách máme zhruba 13 kilometrů – nic moc, že? Ale náhodou. Dáme
si kafe (to musí být!) a jablečný trhanec (Apfel Kaiserschmarrn).
Večer
vyrážíme běhat.
Tentokrát mě v tom basketbalista nenechá samotnou a vybíhá
se mnou. Ukazuju mu mou včerejší cestu. Nečekaně je k ničemu, že? Běžím za
ním „jeho“ trasu. Není špatná, ale to přece nebyla ani ta moje :) Začínám
nenávidět kopce a hory. Proč tady nemůže být aspoň nějaká rovina?
Žádné komentáře:
Okomentovat