Co dělat v takovém pařáku, když nejsem opalovací ani
koupališťový typ? Kam utéct z vyhřátého a zabarikádovaného bytu, ve kterém
je jen o něco méně stupňů než venku? A dát si přitom ještě do těla? Celé
dětství jsem trávila v lese. S našima a ještě jednou rodinou (měly
tři dcery) jsme každé léto jezdili na srub. Stál (a stojí dodnes) uprostřed lesa.
Žádná elektřina, žádná voda. Kolem něj řeka, provizorní dřevěná sprcha,
kadibudka. Klid a ticho. Další část prázdnin jsem trávila na letních stanových
táborech. Na pravých táborech. Žádné betonové budovy, ale typický stan s podsadou,
provizorní sprcha, kadibudky, řeka a les. Žádný signál (nám to bylo jedno,
neměli jsme tehda ještě ani mobily, chudáci dnešní děti :) Dnešní volba padla
na nedaleké Jeseníky. Cestu na Praděd jsem absolvovala již několikrát, ale
ještě nikdy jsem nešla po naučné stezce Bílá Opava.
Od samého začátku to byla
fakt pecka. Abych „nešla“ sama, přidal se taky basketbalista a „sestra“ Petra
(pro tu to bylo od samého začátku peklo :) Vyrazili jsme z Karlovy Studánky
do ticha a relativního chladu lesa. Jakoby se mi vrátily všechny vzpomínky na
dětství a s nimi i energie, nadšení a radost! Bylo mi fakt hezky. Chvíli
jsem šla, chvíli jsem běžela. Terén je mírně náročnější, ale rozhodně ne
extrémně těžký. Cestou je třeba zdolat několik vytvořených mostků, lávek a
schodišť (některé jsou fakt super :)
Celou dobu jdete po březích nejkrásnější
horské bystřiny Jeseníků. Kromě několika vodopádů,
četných kaskád a peřejí, skalních útvarů a romantických zákoutí smrkového
pralesa vám naučná stezka
na několika informačních tabulích nabízí i základní informace o
přírodě této jedinečné rezervace.
A nabízí taky křačí s malinami.
Pár jsem jich nasbírala (mezi rychlou chůzí a během, ano samozřejmě, že
jsme si to stopovali a měřili :) a naházela do své „báječně stylové“ flašky od
světoznámé norské vody VOSS (ta už dávno došla, takže tam byla pravá kohoutková
Kružberk voda :)
Díky přírodní posilovně ve formě kořenů stromů, kamení,
nerovného a úzkého terénu, lávek a žebříku, převýšení a stoupání mám v nohách
něco málo přes krásných 13 km.
Bylo to fakt pa-rád-ní! Luxusní, úžasné, boží,
super a skvělé! Došli jsme (i sestra Petra – hurá zvládla to, budiž ji
odpuštěno její mrčení a občasné vulgární výkřiky :) až do nejvyššího místa – na
Barborku (tady nechyběla Kofola a Margotka) a pak zase hurá dolů do Karlovy
Studánky.
V té mi basketbalista z „Vossky“ vylil Kružberk i s malinami
(bez zeptání) a napustil si železitou kyselku z místního pramenu (tomu
říkám rygol, nezvládám si k tomu ani čichnout). Sestra Petra (přes veškeré
povzbuzování) výšlap zvládla a přežila. I když to prý bylo naposledy a příště
se zase vyvalí na gril na veřejném koupališti (ano, ona je právě ten dokonale
opálený typ). Ale stejně ji příště zase „donutím“ a ona ráda půjde! Je mi krásně
(a doufám, že ještě chvíli bude). Snad to někdy více poběžím než půjdu. Kéž by
celé! Jako jediný účastník dnešního zájezdu jsem si nevzala na přezutí žabky.
Nakonec mi ale bylo povoleno vyzout si do auta zaprášené tenisky i s ponožkami
(tolik štěstí mě potkalo, že mě neposlali autobusem, citlivky :) a domů jsem
došla bosa. Ovšem pouze před hlavní dveře bytu, dál to basketbalista nepovolil
(jakoby snad vytíral :) Naložil mě přes rameno a s pravidlem „pěti sekund“
(nepadala jsem na zem jako jídlo, ale schytla jsem to o každé dveře, které byly
cestou do koupelny), mě vyložil do vany.
Pokud jsme se dneska na Bílé Opavě potkali, snad se Vám tam líbilo tak jako mi. A doufám, že se tam potkáme zase ... brzy!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat