čtvrtek 20. srpna 2015

Střípky z cest - Letní Alpy 3/5

 Středa 19. 8. 2015

Od rána (možná už od noci) prší. Iphonový Aladin neslibuje žádné zázraky. A tak vyrážíme do Salzburgu. Pro změnu budeme chodit – jen ne po horách. Nejprve míříme na pevnost Hohensalzburg. Nejsme žádné béčka (a za ty éčka si raději koupíme kafe), takže šlapeme pěšky, žádná lanovka. Pevnost je prý největší zcela zachovalý hrad ve střední Evropě. Pro změnu prší. Cestou do kopce (jak nečekané) se nedá nikde schovat. Někteří mají kapuci, že? Já mám tak akorát smůlu. Výhled na celý Salzburg mě na chvíli vytrhne z mého naštvání. No dobře, stálo to za to. 


Další naše kroky směřují do barokní části Starého města (je na seznamu UNESCO jako světové kulturní dědictví). Nejznámější ulicí je tady Getreidegasse, kde jsou nad každým z obchodů zavěšené středověké znaky cechů. Nad Louis Vuittonem nebo Pradou (proč jsou ty obchody zrovna tady?) by se to ještě dalo pochopit, ale že má zlatý nápis a znak taky McDonald? 


Salzburg je rodištěm Mozarta, takže není divu, že ve většině výloh je nějaká jeho podobizna (ať už gumová kačenka :) a všude se prodávají Mozartovy koule (nevím, jestli za to může „ten“ pacient, který mi je po 9 měsících spolupráce věnoval nebo je prostě a jednoduše nemám ráda). 


Na Getreidegasse 9 stojí rodný dům Wolfganga Amadea. Absolvujeme „povinné“ selfie (trapas .., vidíš zrzečko, mohla jsi nám půjčit párty tyčku :) a pokračujeme dál. 


Na Starém městě stojí jeden z nejužších domů světa, který mezi dva výstavné domy „vsadil“ jakýsi mladý zamilovaný muž, který žádal o ruku otce své milé. Otec mu tehda řekl, že až bude mladík vlastnit dům … Filuta! Vylézá sluníčka a tak pokračujeme do Mirabellských zahrad kolem stejnojmenného zámku. 


Na závěr samozřejmě nemůže chybět kafe. Nemám ráda jen tak nějaké kavárny (nejen je), a proto obdivuji vnitřní klid (alespoň navenek to tak působí) basketbalisty, který se mnou tolerantně prochází celé území a hledá malebnou kavárničku dle mých představ (povím Vám, není to se mnou někdy žádný med). Ale většinou najdu, takže cesta má úspěšný (i když zdlouhavý) cíl. 
Vracíme se do Russbachu. Nohy mě bolí u samé … samého zadku, ale přesto vybíháme. Basketbalista volí novou trasu. Přiznávám, že úžasnou. Běží samozřejmě rychleji než já (jak jinak) a cestou zpět ho ztratím. Jsem naštvaná. Nadávám na jeho mužské ego a na to, že na mě prostě nemůže počkat. 
Pípne mi mobil se zprávou: „Kde jsi?“ Kde asi … v … Russbachu :) 
Nemám ráda hory a strašlivě mě bolí nohy! Dvojka bílého to večer spraví. 

Žádné komentáře:

Okomentovat