Pusu dostane

Znáte to? Zapnete televizi v domnění, že se budete na něco dívat a co uvidíte? Reklamy... Pořád samé reklamy. Štvou mě! Během filmů mě otravují, jsou zbytečně často a pořád dokola. Mnohé mi přijdou úplně mimo, hloupé, bez nápadu i vtipu. A pak jsou tady ty typické, které si pamatujete pořád. Třeba "Já nemusím, já už ho vidím". Teď je to třeba zase "Ty limčo" :) Fofola taky není špatná, ale neoslovila mě natolik, jako mé okolí. Shodou okolností se díky Kofoly dostávám k její konkurenci - nesmrtelné Coca Cole. Vlastně má taky typické každoroční a donekonečna se opakující "Vánoce jsou tady". A jejím hitem letošního léta je "Pusu dostane". Tahle reklama mě sama o sobě nějak víc nezaujala, a protože ani Coca Colu nepiju (pominuli li pobyty v USA, kde Cola chutná úplně jinak než u nás), nevěnovala jsem ji žádnou pozornost. Jenže jsem dostala dárek. A zcela upřímně mi udělal neskutečnou, obrovskou až dětinskou radost. „Sestra“ Petra (z té jsem prý v článku ohledně výšlapu, udělala totálního "nesportovce", tak se omlouvám a dodávám, že volejbalistka a bývalá „body builderka“ je po dvouměsíční zdravotní PN, takže tak) mi jednu koupila. A nebyla to jen tak obyčejná, ledajaká Cola. Bylo (a stále je!) na ní napsáno běžkyně. Tolik radosti by mi snad neudělal ani diamantový prsten. Všechno co se týká běhu (mimoto jsem od „sestry“ loni až z daleké Floridy dostala to stylové tílko RUN – běžela jsem v něm při zánětu šlachy :) je pro mě stav, kdy mi oči svítí jako baterky a tahle láhev černé tekutiny? To bylo něco :) Že si o mě někdo myslí (i kdyby si to nemyslela, doufám, že mi to nikdy neřekne), že jsem běžkyně, to mi udělalo radost dvojnásobnou! 

Těší mě - ano, tohle je moje polovička.

Pet láhev mám schovanou v ledničce už asi dva týdny. Možná ji nechci otevřít ne proto, že bych z ní přibrala (víte kolik je tam cukru? To není legrace :), ale třeba proto, abych ji tam pořád měla. V těch šílených hicech, kdy chodím běhat až večer a většinou už totálně unavená (musím se i přemlouvat, že to není úplně ujetý nápad), tak při každém otevření ledničky (a že jich přes den je, snad se nám nerozmrazí), kdy se „jdu zchladit“, mi připomíná, že jsem běžkyně, a tak bych měla vyběhnout. Nenásilná motivace. A když si dám do těla a hlavně do noh několik kilometrů, můžu se pak bez výčitek napít. Pár dnů po tomhle pro mě krásném obdarování jsem shodou okolností opět se „sestrou“ byla v obchodě pro vody. No a v regálech s pitím byly i Coca Coly. Asi je jasné, co následovalo. Hrabaly jsme se v nich jak malé děti, které hledají poklad. Některé poklady byly fakt zajímavé :) Každá jsme si tam něco našla. Já mezi nimi opět objevila běžkyni, ale taky Báru a bloggerku. 

BBB. Bára jsem stoprocentně už několik let. Běžkyně jsem ještě jen „běžkyně“, ale zato závislá srdcařka. A co se bloggerky týče? Na to je příliš brzy a sama to posoudit nemůžu, píšu bez odezvy. Těžko se dá něco zlepšit, když vlastně nevíte, jestli si to někde čte, případně kdo, co se mu líbí a co ne. 

Víte přece, že kritizovat znamená usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl :) 

Tak dejte vědět … budu vděčná (doufám :)

Pusu ode mě nedostanete, nebojte! 

Tak na zdraví – čímkoli … třeba dešťovky, venku konečně prší!